„Aha,“ pookřál Mohan. Takže hledáme klíč. Víno vyprchalo, zatoužil po novém džbánku, omamné chuti sladkého, smysly otupujícího nápoje. „Co s ještěrkou, pane?“ vzpomněl si jeden kameník na uvězněného tvora. „Odnes ho, lovčí.“ Netrad nadzvedl koš, strčil pod něho ruku oblečenou do silné kožené rukavice délkou dosahující až k lokti, zašmátral a vytáhl malého ještěra. „Varoval jsem tě, Mohane,“ řekl při odchodu. „Nevím, kde jsi ho našel, ani se tě nebudu ptát. Ale jedno ti ještě povím. Patří do skal. To není ještěr, ale drak!“ S velikou námahou držel zápasícího tvora, který vydával stále hlasitější zvuky. V okamžiku, kdy na něho dopadly zlatavé paprsky vycházejícího slunce, vydal nový, silnější skřek. Zasyčel, z otevřené tlamy vyšlehl červený plamen a spálil Netradovu rukavici. S bolestivým syknutím ještěra pustil. Osvobozený tvor dopadl na zem, jeho tělem projela mohutná světélkující vlna. Najednou stál před Mohanem, kameníky a lovčím ohromný drak. Natlačil přítomné ke stěně, ohnivýma očima hleděl na Mohana. Z otevřeného chřtánu zařval tak mocně, že přítomným tuhla krev v žilách. Potom se sklonil, opatrně, aniž by Mohanovi ublížil, uchopil ostrými zuby skříňku, mrsknutím ocasu se zmenšil a vyletěl oknem ven. Tam nabyl mohutných rozměrů. „Bestie!“ hrozil za ním teatrálně Mohan, vykloněný z okna. Mohanův křik vyvolal poplach v řadách baštýřů. Okamžitě zaujali bojové pozice, rozeseti na hradbách byli připraveni bránit hrad. „Střílejte!“ řval Mohan jako smyslů zbavený. Jeho drahocenný nález nesmí odletět. Byl rozčílený, ale za všeho nejvíc zvědavý. Sžírala ho nesnesitelná představa, že se nikdy nedozví, co bylo uvnitř. Drak zakroužil nad nádvořím, silným ocasem zakončeným kostěnými klepety udeřil do vysutých strážních střílen. Pár uvolně97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228600
ných kamenů se s rachotem zřítilo. Desítka střel z lukozonů vyletěla směrem k nebi. Baštýři natáhli kožená lana, do nich upevnili tisové šípy, znovu rychle vystřelili. Konečně zásah. Střela vnikla skrze silnou šupinatou kůži do útrob draka a zasáhla srdce. Fialová krev zbarvila oblohu. Nádvořím zavládlo zděšení. „Bohové se hněvají!“ plácali se po hrudi a po čele. „Černobog!“ Pod tíhou dračího těla zmizelo několik vzrostlých stromů. Následovala ohlušující rána, pod níž země žalostně zanaříkala. Otřesy půdy smetly řady batalonů na kamennou dlažbu. „Tam, u severní brány!“ ukazovali. Mohan vyběhl ze sálu. Rychle, vezme si, co mu patří. Je v právu. Skříňka ležela v jeho sále. On ji našel, on ji vykopal. Nikdo to nemůže zpochybnit. Ani drak. Uřícený začal prohledávat místo apokalypsy. „Tady!“ Přivinul skříňku pevně k hrudi. Vzápětí přiběhli další. „… to je zvláštní.“ Řekl někdo. „Co tím myslíš?“ nechápal jiný baštýř. „Kde je ten zpropadený drak?!“ Pod spadanými větvemi se něco pohnulo. Malá ještěrka vklouzla z posledních sil do skalní skuliny.
Dorazili do vsi příhodně nazvané Ve Smrčinách. Drobné, zakrslé
jehličnany rostly všude kolem. Vesnici tvořilo několik nízkých domků postavených do kruhu. Uprostřed nevelkého prostranství stála malá svatyně vyskládaná z pečlivě opracovaných kamenů, zpevněných dřevěnými pilíři. Na oltáři ležela dubová sekera, atribut nejmocnějšího z bohů, Peruna. Nechyběla za pasem žádného bojovníka. Patřila mezi nejmocnější zbraně, neboť mokré dubové dřevo je pevnější než kámen. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228600
Velen seskočil z koně, uvázal ho v nedaleké smrčině a pěšky vyrazil na obhlídku mezi domy. Nechtěl hlasitým příjezdem způsobit rozruch. Jejich poslání je delikátní, tiché, nechť ho tedy provází síla klidu, moudrosti a rozvahy. Než stačil dojít k prvnímu domku, dveře se otevřely, na zápraží vyšel starší muž oblečený do pracovní haleny, kalhot, na zádech malý pytel s obilkami. Velen si všiml připravených mlecích kamenů a množství otrub povalujících se všude kolem. „Dej Bělobog dobrou úrodu!“ pronesl s úsměvem k hospodáři. Ten zůstal nejdříve, překvapen nenadálou návštěvou, zaraženě stát, jakmile zahlédl Serenu, okamžitě roztál. „Dej bůh!“ poplácal se. Potom, aniž by jim dál věnoval pozornost, usedl k mlecím kamenům. Serena přiskočila, aby přiložila ruku k dílu. „Pomohu ti, ukaž,“ odstrčila hospodáře. „Běž do domu, požádej o džbán vody. Toto je práce pro muže,“ nabídl se Velen, přitom na ni nenápadně mrknul. On vyzpovídá muže, ona vyzví ženské tlachy. Než stačila něco učinit, na zápraží vyšla malá, tlustá žena, tvář poznamenanou zlostí. Už otevírala ústa k nadávkám, ale když spatřila pocestné, roztáhla je k úsměvu. „Vidíš, mé sny se plní,“ natřásala boky. „Ráno mu říkám,“ pohlédla na Serenu, „měla jsem, muži, zvláštní sen. Muž s dívkou na koních hledali jeskyni.“ „Nevšímejte si jí, je to blázen. Prý vědma,“ odsekl muž. „A co ta mrtvá kráva, ha? A dračí pařát, ha?“ začala nanovo hádku. „Vidíte, jsme tady. Ovšem jeskyni nehledáme,“ Velen obratně rozdělil pravdu na dva díly. „To nevíš?“ usadila ho vesničanka. „Co tu vlastně děláš?“ nechtěla prohrát. „Dobrá,“ Velen usoudil, že pozvolné vyptávání k ničemu nepovede. „Hledáme Bohdače.“ 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228600