Nepořádek. Jako po boji. Jako by se tu rvalo několik lidí. Nadjin počítač stojí na stole, vypnutý, s černým monitorem. Její hnědá vesta leží na jednom z křesel. Bror Lundin stojí tiše. Jen dýchá. Cítí, že rozbitými dveřmi verandy sem táhne studený vzduch. Neslyší ani necítí svůj dech. Nadja. NADJO ! Chce na ni volat, hlasitě a dlouze. Přivolat ji svým křikem z lesů. Nadja. Byla jsi tady. Někdo přišel. Prali jste se. Jsi pryč. Bror Lundin nikdy nebyl žádným zachráncem. Cítí, že se před ním otevírá propast žalu, cítí netvorův dech na krku, ví, že ho může spolknout zaživa. Vychází na verandu. Hledí k nedotčeným záhonkům. Zakřičí dceřino jméno. Znovu a znovu ho opakuje, křičí. Ale žádný zvuk neslyší.
/ 98 /
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228527