považován za typicky židovský (což ostatně tak úplně nesouhlasí), a mám světlé vlasy. Můj tatínek, jakožto zapřisáhlý neznaboh, mě samozřejmě nenechal ani obřezat, takže nejsem jakožto Žid k rozeznání ani tehdy, když jsem nahý. Moje nežidovské vzezření mnohokrát v mém životě způsobilo, že se někteří lidé, kteří se mnou hovořili a nevěděli, že jsem Žid, dopustili antisemitských výroků. Takoví ostatně existují pořád. Rád nechávám takové lidi vymluvit a pak se jim svěřím, že jsem Žid. Baví mě, jak je tím přivedu do rozpaků. Je to ode mě dost zlomyslné, to rád přiznávám, ale vůbec si nemyslím, že bych je tím zbavil jejich předsudků. Mnoho mých tehdejších spolutrpících, kteří přežili – takže jich zase tak mnoho není –, si z iracionálního studu, jiní ale také ze strachu před možným příštím pronásledováním Židů, to číslo ze svého levého předloktí dali odstranit. Já si ho ale na svém levém předloktí nechal jako suvenýr. Každý den ráno mi v koupelně připomíná, že mně ten přicházející den milý Pánbůh daroval, neboť jsem v koncentrácích velmi často unikl smrti jen o vlásek. Dříve se mě lidi často ptali, co prý to číslo znamená. Ačkoliv existence německých koncentráků byla a je všeobecně známá, bylo dříve mnoho lidí, a jsou takoví i dnes, kteří o číslování vězňů tetováním v německých táborech nic nevěděli, a nemohli proto pochopit, proč si rozumný člověk nechá na své předloktí vytetovat nějaké číslo. Na takovou otázku jsem často odpovídal, že je to moje telefonní číslo. Ale tenhle, přiznávám, nepříliš vkusný vtip už je dávno příliš otřepaný. Takže dávám přednost tomu, že v přítomnosti cizích lidí nechávám své předloktí v rukávu, abych takové otázce předešel. Protože kdybych na ni odpověděl podle pravdy, vzbudila by moje odpověď u nevědoucích rozpaky nebo zvědavost, jindy možná i otřes nebo, a to je to nejhorší, dokonce soucit. Nechce se mi to proto každému, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228516
kdo se zeptá, vysvětlovat. Protože každý se pak vůči mně cítí povinen vyjádřit svou účast a dalším vyptáváním demonstrovat svůj zájem, což bývá dost trapné. Přitom mně vůbec nejde o to skrývat, že jsem Žid, nebo se dokonce za to snad stydět. Já se jinak ke svému židovství rád přiznávám. Neboť, jak říkali naši předkové, staří Židé, a já už jsem dneska taky jeden z nich: „Já jsem na to hrdej, že jsem Žid, protože kdybych na to nebyl hrdej, tak bych byl pořád ještě Žid. A tak jsem radši hrdej…“ Po holokaustu ztratil antisemitismus hodně ze své společenské přijatelnosti. Přesto je tato nemoc ve světě pořád ještě endemická. V převážně protestantském Německu dostal zvláštní ražení ještě tím, že k němu Luther, dodnes v Německu nejuctívanější představitel reformace, položil jeden ze základních kamenů, o čemž se tam nerado mluví. Ví se tam zřejmě, zač je třeba se stydět. To ostatně platí nejen pro Němce. O nespočetných a nespočítaných pogromech v Polsku, v Rusku, na Ukrajině a jinde v Evropě se v oněch zemích taky nerado mluví. Přesto se sám sebe ptám, jestli by byl některý jiný národ v Evropě schopen něčeho podobného, jako bylo zničení evropských Židů. Je to dědičné břemeno, které na sebe Němci uvalili navěky. K antisemitismu se, zejména po válce, když byl stále se zvyšující blahobyt na Západě narušen hospodářskou krizí a nezaměstnaností, přidružilo nepřátelství k cizincům. Podobnost jejich projevů často vede k tomu, že jsou obě tyto lidmi pohrdající a vražedné ideologie, antisemitismus a nenávist k cizincům, spolu směšovány, a dokonce stavěny na roveň, že se u obou mluví o rasismu. Ačkoliv se nenávist k cizincům a antisemitismus velmi často sejdou v jednom mozku a v něm se velmi dobře snášejí, mám za to, že spolu nemají téměř nic společného. Aniž bych se musel zabývat dalekosáhlou analýzou původu, historie, 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228516
psychologie a projevů nenávisti k cizincům a antisemitismu, lze je, podle mého názoru, jednoduše a na první pohled rozlišit a jejich rozdílnost objasnit: nenávist k cizincům potřebuje přítomnost cizincovu ve vlastní zemi, ve vlastním městě, ve vlastní fabrice. Bez bezprostřední blízkosti cizince není ani nenávisti k němu. Nenávist k Židům, antisemitismus, naproti tomu nevyžaduje přítomnost Židů, vystačí si i bez ní. Antisemitismus a nenávist vůči Židům existovaly v Evropě už dlouhá staletí, než se zejména teprve v 19. a 20. století rozšířila xenofobie.
Korespondenční lístek
Tetování sice moc nebolelo, ale oteklo mi po něm celé předloktí i ruka a několik dní to docela pěkně pálilo. Asi se to nějak infikovalo, ale nebylo to nic hrozného. Když jsme se po tetování vrátili do bloku, rozdal nám, nově příchozím, blokový písař korespondenční lístky a tužky. Měli jsme napsat domů. Už nevím, kolik slov jsme směli napsat, snad deset nebo dvacet, a to německy a jenom to, že „se nám vede dobře a nic jinýho, rozumíte? Nic jinýho!“ Taky jsme měli napsat svoji adresu, bylo to něco o nějakém jezeru a o nějaké ulici s nějakým domovním číslem, které, jak mi hned bylo nápadné, souhlasilo s číslem našeho bloku. Ale tomu jsem nevěnoval moc pozornosti. Pro mě to totiž především bylo příjemné překvapení, že vůbec smíme z tohohle pekla psát domů. To, že nám to dovolili, ve mně zase vzbudilo trochu naděje. Protože když někomu dovolí odtud napsat domů, tak ho snad přece nechtějí oddělat, alespoň ne hned, i když ta adresa nesouhlasí – to jsem si říkal, já blbec! Vůbec mi nedošlo, že to asi byl 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228516