považován za typicky židovský (což ostatně tak úplně nesouhlasí), a mám světlé vlasy. Můj tatínek, jakožto zapřisáhlý neznaboh, mě samozřejmě nenechal ani obřezat, takže nejsem jakožto Žid k rozeznání ani tehdy, když jsem nahý. Moje nežidovské vzezření mnohokrát v mém životě způsobilo, že se někteří lidé, kteří se mnou hovořili a nevěděli, že jsem Žid, dopustili antisemitských výroků. Takoví ostatně existují pořád. Rád nechávám takové lidi vymluvit a pak se jim svěřím, že jsem Žid. Baví mě, jak je tím přivedu do rozpaků. Je to ode mě dost zlomyslné, to rád přiznávám, ale vůbec si nemyslím, že bych je tím zbavil jejich předsudků. Mnoho mých tehdejších spolutrpících, kteří přežili – takže jich zase tak mnoho není –, si z iracionálního studu, jiní ale také ze strachu před možným příštím pronásledováním Židů, to číslo ze svého levého předloktí dali odstranit. Já si ho ale na svém levém předloktí nechal jako suvenýr. Každý den ráno mi v koupelně připomíná, že mně ten přicházející den milý Pánbůh daroval, neboť jsem v koncentrácích velmi často unikl smrti jen o vlásek. Dříve se mě lidi často ptali, co prý to číslo znamená. Ačkoliv existence německých koncentráků byla a je všeobecně známá, bylo dříve mnoho lidí, a jsou takoví i dnes, kteří o číslování vězňů tetováním v německých táborech nic nevěděli, a nemohli proto pochopit, proč si rozumný člověk nechá na své předloktí vytetovat nějaké číslo. Na takovou otázku jsem často odpovídal, že je to moje telefonní číslo. Ale tenhle, přiznávám, nepříliš vkusný vtip už je dávno příliš otřepaný. Takže dávám přednost tomu, že v přítomnosti cizích lidí nechávám své předloktí v rukávu, abych takové otázce předešel. Protože kdybych na ni odpověděl podle pravdy, vzbudila by moje odpověď u nevědoucích rozpaky nebo zvědavost, jindy možná i otřes nebo, a to je to nejhorší, dokonce soucit. Nechce se mi to proto každému, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228516