do výšin V tréninkovém centru byly dvě prostory s boulderingem – oddělená místnost vpravo od vchodu a jedna v hlavním sále. Vešel jsem do té první a podíval se na stěny. Sahaly tři-čtyři metry pod strop a chyty byly rozmístěny zdánlivě náhodně. Měly různou barvu a ukázalo se, že označují cestu různého stupně obtížnosti. Šel jsem na bílé. Šlo to lehce, a než jsem seskočil na žíněnku, vylezl jsem skoro až nahoru. Palce na nohou mě bolely. Lezecké boty jsou bolavá kapitola sama pro sebe. Tak těsné! Tak nepohodlné! Pokoušel jsem se učit od lidí kolem sebe, vypadali jako směsice nováčků a zkušených lezců. Ano, bylo to zábavné! Souvisí to s po hyby, odhodláním a s výběrem správné cesty. Usoudil jsem, že bych se to mohl naučit. Pro relativně štíhlého člověka s dlouhými pažemi, jako mám já, je bouldering trefa do černého, liboval jsem si. Po půlhodině strávené na stěně mě bolely ruce i prsty a na dlaních jsem už měl několik mozolů. Vyšel jsem z místnosti, že prozkoumám druhou stěnu na bouldering. Dominovala tam vysoká šikmá lezecká stěna, možná čtyři metry vysoká. Na stěně lezli dva kluci a několik dalších sedělo na žíněnce a dívali se. Přikrčil jsem se. Tohle není místo pro začátečníka. Tady se pohybují zkušení horolezci. Zůstal jsem ale stát a fascinovaně jsem na ně hleděl. Lezli jeden za druhým. Lehce a suverénně, pořád výš, nohy a ruce natahovali do všech směrů. Dokonale ovládali pohyby. Diváci pokyvovali, upřeně je pozorovali a mnuli si bradu. Několik jich mělo na sobě naducanou péřovou bundu. Tady šlo do tuhého. Lezec předvedl těsně pod vrcholem neuvěřitelnou akrobatickou figuru a před uznalými zraky se spustil dolů. Úplně mě to uchvátilo. Tak tohle jsou horolezci a lidé hor. Mnozí měli dlouhé vlasy a uměl jsem si představit, jak bravurně vyrážejí na dlouhé horské túry. Že by měli za sebou i náročné horolezecké výstupy? Určitě. 101
svensen_uhranuti vysinami.indd 101
6.3.2017 17:39:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228486
uhranuti výšinami Pokračoval jsem v tom půl roku. Četl jsem knihy o horolezec tví, plánoval túry na léto a věnoval se boulderingu. Jenže můj zájem pomalu opadal. Nakonec úplně ustal. Možná jsem to vzdal proto, že jsem lezl sám, anebo je možná těžké dělat cokoli po večerech, když má člověk malé děti. S krytými horolezeckými stěnami je to asi stejné jako s dlouhými lyžařskými výlety v horách. Bývají náročné. Člověk musí být ochoten něco obětovat. Ovšem pokud ho to chytne, jde všechno samo. *** Vědce a horolezce hory fascinují. Ano, a fascinace má své kořeny v kulturních změnách, jež Evropany začátkem 19. století dovedly k touze zvládnout extrémní výšky. Slyšeli jsme o Saussurových vědeckých pokusech, které šly ruku v ruce s romantismem a vedly ke zvýšenému zájmu o přírodu a hledání vznešenosti. Spouštěcím faktorem názoru, že nejlákavější krajinou na světě jsou hory, byly výstupy několika bohatých Britů, kteří velebili nádheru horských vrcholů. V plně industrializované Evropě, kde se rozvíjela města, stoupala hustota obyvatel a šířily se epidemie, a tak ani není divu, že ti, kteří si to mohli dovolit, se odebrali do hor. Protože co by byl svět bez hor? Představte si nekonečnou jednotvárnou planinu rozdělenou do čtverců, kde je každý díl natolik stejný, že se mohou v noci po míchat, aniž si toho obyvatelé všimnou. Pak si ještě představte, že každý čtverec na té obrovské šachovnici je obydlený milionem lidí, kteří jsou všichni vzdělaní stejným fungujícím školským systé mem podporovaným náboženskými organizacemi. Obyvatelé jsou inteligentní a bohabojní a nemají si na co stěžovat, ani sociálně, ani politicky. Všechno je zdánlivě radostné a uspokojivé. Vítejte v pekle. 102
svensen_uhranuti vysinami.indd 102
6.3.2017 17:39:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228486
do výšin Tuto vizi popsal Angličan Leslie Stephen (1832–1904), jeden z nejaktivnějších horolezců 19. století a ústřední postava kul turní přeměny spojené se vztahem k horám. Jeho dystopie byla pravděpodobně myšlena jako varování, jak daleko může dojít naše odcizení přírodě. Problém se jevil takto: Nebudou pak všichni lidé se stejným sociálním zázemím, podobně ovlivnění kulturou i přírodou, stejní? Jediná možnost, jak odvrátit takový vývoj, je podle Stephena série mocných zemětřesení. Ta postupně vytvoří pohoří, a tím povrch rozčlení tak, že rozruší roviny. Vysočiny a pohoří představují topografii plnou možností. Vznikají niky, které ovlivňují způsob lidského života a myšlení. Nebylo tedy náhodou, že Stephenova odstrašující společnost byla umístěna do krajiny bez hor. Co může být hrozivějšího než davová mentalita, která dominuje hustě zabydleným oblastem světa s nízkou nadmořskou výškou? Proč musí tolik lidí dělat totéž a usazovat se tak blízko sebe? Pro Stephena bylo velké nahuštění lidí stejně obtížné jako roj včel. Záchrana spočívala v horách. Co takhle výlet do Alp? Lidé náhle začali toužit po zážitcích v horách. Netrvalo dlouho a první horští pionýři objevili divočinu a do velkoměst přinesli zprávy o vrcholcích a nedotčené přírodě. Hory stále představo valy nejdivočejší krajinu. Turisté v dobrém obutí odjížděli v celých houfech do hor, zvláště do Alp, aby se nadýchali čerstvého vzduchu, vychutnali úžasnou vyhlídku a ještě se třeba vydali na více či méně namáhavý výšlap do hor pod vedením místního horského vůdce. Leslie Stephen položil prst na puls nového trendu v Evropě a stál u začátku období, jemuž říkáme zlatý věk alpinismu. Výstup Alfreda Willse na Wetterhorn v roce 1854 označuje jeho začátek, zatímco dobytí Matterhornu Edwardem Whymperem 14. července 1865 po pěti letech opakovaných pokusů jeho brutální konec. Tři 103
svensen_uhranuti vysinami.indd 103
6.3.2017 17:39:15 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228486