Vzpomínky 1. díl
1915
Přišel továrník se synem, který byl pro nás v zajateckém táboře v Niši, a jeden úředník předčítal jména každého a my jsme se stavěli na druhé straně do řady. Když bylo vše skončeno, byl dán rozvrh práce na dnešní den. Každý z nás dostal 10 dinárů jako zálohu, bychom si mohli koupit oběd a chléb a též to nejnutnější, co jsme potřebovali. Dostali jsme také každý ze starých pytlů ušitý „štruzak“ a jednu teplou deku a hned jsme si počali budovati hnízdo. Dovezli nám slámu. Dali jsme se vesele do nacpávání slamníků a rovnali je na zem ve světničkách. „Však my si i postele uděláme,“ rozumovali jsme, „a také i nějaký kufírek.“ A měli jsme radost, že se vše přece v dobro obrátí. Do našeho tábora přišel i holič. Rozložil své potřeby na plochý kámen, byla přinesena rozviklaná bednička, by jsme si měli při holení na co sednouti, a počalo šlechtění našich robinsonovských hlav. Někteří mezi námi dovedli holit, ba i dokonce stříhat vlasy, a tak holičovi pomáhali, bychom byli všichni co nejdříve v pořádku. Někteří holili, jiní mydlili, že to šlo jako ve velké holírně. Samo sebou se rozumí, že při tom také tekla krev. Do každé světničky přinesli hoši malá kamínka, bychom si mohli navečer zatopit. Každý se chápal práce a činil se, bychom si ten náš příbytek co možná nejvíce zpříjemnili. Byly asi 4 hodiny odpoledne, když k nám přišli z kantýny se vzkazem, že máme jíti k obědu, že je hotov. Oni totiž pro nás museli zvlášť vařiti, protože žádný pro nás nic neobjednal, a tak než oběd pro nás uvařili, byly 4 hodiny. A byli z nás dost čupr kluci, když jsme se tak na sebe podívali. Břitva, nůžky nás přece přivedly trochu do pořádku. Ještě nějaké prádlo, šaty a nikdo by v nás nepoznal zajatce. V kantýně byly dlouhé stoly a na nich byly připraveny pro nás hliněné misky a dřevěné lžíce. Bylo to zde dosti útulné. Ve velkých kamnech plápolal oheň a milé teploučko sálalo jídelnou. Dali nám polévku, chléb a potom fazole se skopovým masem. To byly pro nás pravé hody a baculatá kuchařka se jen culila, jak jsme si pochutnávali. A kantýnský byl radostí snad v sedmém nebi, když viděl, jak misky jsou pečlivě vyškrabané. Jídlo se neplatilo, že prý jej zaplatíme, až si vyděláme nějaký dinárek. Blížila se sedmá hodina a já se svěřil Karlovi, že jsem pozván na besedu, takže přijdu spát později. Dal jsem se trochu do pořádku a čekal jsem, až továrna odtroubí konec práce. Hoši přinesli z továrny dřevo, a když zatopili v kamínkách, dosti teplo zde bylo. Hovor se jen točil kolem práce a mnoho-li si vyděláme. Mně naskakovala husí kůže, když jsem vyslechl, co každý dovede, a hned jsem věděl, že si nevydělám ani na slanou vodu. V duchu však jsem se utěšoval, že se přece nějak protluču a obzvlášť nyní, když zde mám krajana nadmistra. Na něho jsem kladl všechnu svoji starost.
99
V kole vojny_V8_tisk2 .indd 99
5 . 1 . 2017 16:35:52 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228217