3. Jeho pobyt v Jeruzalémě před obrácením (vzdělání či výchova u Gamaliela, kontakty s veleknězem, pronásledování církevní obce), jak to líčí Skutky, je třeba brát s určitou rezervou. Protože Pavel se o ničem takovém ani náznakem nezmiňuje, může jít spíš o teologický záměr a narativní invenci autora Skutků. Přesto je jeho vzdělání (alespoň částečné) v Jeruzalémě pravděpodobné, bez toho že jsme schopni určit, v jakém věku a v jakém rozsahu, u koho apod. ho absolvoval. Pavel o něm také mohl úmyslně nemluvit, protože se týkal doby před poznáním Krista, kterou zpětně hodnotí negativně (srov. Fp 3,7–10): „Ale cokoliv mi bylo ziskem, to jsem pro Krista odepsal jako ztrátu. A vůbec všecko pokládám za ztrátu, neboť to, že jsem poznal Ježíše, svého Pána, je mi nade všecko. Pro něho jsem všecko ostatní odepsal a pokládám to za nic, abych získal Krista a nalezen byl v něm nikoli s vlastní spravedlností, která je ze zákona, ale s tou, která je z víry v Krista – spravedlností z Boha založenou na víře, abych poznal jej a moc jeho vzkříšení i účast na jeho utrpení.“ 4. Jeho mateřštinou byla řečtina, nakolik uměl hebrejsky či aramejsky, nelze spolehlivě doložit, protože jeho listy neprozrazují vliv těchto jazyků. Jak proti předchozímu bádání přesvědčivě dokazuje Tiwald, předpokládat tuto znalost automaticky, protože Pavel o sobě mluví jako o Hebrejovi a zdůrazňuje svou židovskou zakotvenost, rozhodně nelze. V Jeruzalémě, pokud tam opravdu dlouhodbě pobýval, se mohl eventuálně aramejsky naučit. Jeho Písmem však byla Septuaginta, respektive řecký překlad knih Písma v palestinské redakci. Do konce života se pohyboval v řecky mluvícím prostředí.
Pavlův celibát – celibát v tehdejší společnosti
Žít bez rodiny bylo v židovské společnosti velmi neobvyklé. Běžně se očekávalo, že muž se ožení a založí rodinu. Ve Starém zákoně pouze prorok Jeremjáš je na Boží rozkaz bez ženy (Jr 16,2), a to jako znamení i jako postoj v době válečného ohrožení. Přesto existovaly výjimky typu Jana Křtitele, Ježíše nebo onoho poustevníka jménem Banún, u něhož strávil Josephus Flavius tři roky.279 Také v Kumránu existoval celibát, ale možná pouze dočasně, respektive jen u vybraných členů společenství. Jeho ideové zdůvodnění vycházelo ze Starého zákona, kdy vojsko (v Hospodinových bojích) dodržovalo zdržen-
279/ Josephus Flavius 2006, Můj život 13 (s. 130).
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228207
livost.280 Podobně tomu bylo i s tzv. therapeuty, skupinou jednotlivě žijících židovských asketů v Egyptě.281 K těmto výjimkám patřil nejspíš i Pavel z Tarsu, byť někteří exegeti spekulují o tom, že mohl být vdovcem. Josephus Flavius ve svých Židovských starožitnostech282 shrnuje s ohledem na antickou společnost nařízení Zákona slovy: „Jakmile mladíci dosáhnou věku na ženění, ať se ožení se svobodnými pannami, jež pocházejí ze ctihodných rodičů. Ten, kdo se nechce oženit s pannou, ten se nemá spojovat s žádnou ženou, která žije s někým jiným a byla od něho zneuctěna, aby se nedostal do přílišné blízkosti jejího dřívějšího manžela. Svobodní si také nemají brát otrokyně, i když jsou do nich zamilováni; neboť slušnost musí potlačovat žádostivosti, a ony také přispívají jen málo k jejich důstojnosti. Dále je nepřípadné oženit se s veřejnou prostitutkou, jejíž manželskou oběť by Bůh kvůli zneuctění jejího těla nepřijal. Neboť jen tehdy bude duch dětí svobodný, vznešený a ctnostný, když nepocházejí z takového hanlivého svazku nebo z manželství s nesvobodnou ženou.“ Podobně Filón Alexandrijský považuje manželství za důležitou součást života a přikládá mu velký význam, neboť manželství je jediným místem spořádaného sexuálního života a základem rodiny i blaha dětí.283 Zná však i ideál celibátního života, který podle jeho mínění naplňují therapeuti. Z rabínské tradice je znám pouze jeden případ dobrovolného celibátu, a to Šimona ben Azzai z raného 2. stol. n. l. Ten, když byl tázán na rozpor svého života jakožto neženatého a svého učení, v němž velebil manželství, proslul výrokem: „Co mám dělat? Moje duše je zamilována do Zákona, svět nechť je před vymřením zachráněn ostatními.“284 Tento postoj by se hodil i na Pavla, když zdůrazňuje: „Vynikal jsem ve věrnosti k židovství nad mnoho vrstevníků v našem lidu a nadmíru jsem horlil pro tradice našich otců“ (Ga 1,14). V každém případě v době své křesťanské misijní činnosti žádnou ženu neměl (srov. 1 K 7,7 a 9,5). Zajímavé je, že se Pavel v 1 K 7, kde věnuje 280/ Brown 1988, s. 38; 1 QM 1Q, Válečný řád, sl. VII, in: Segert 2007, s. 411. 281/ Viz Segert 2007 (úvodní studie), s. 156. Celibát dodržovali jen ti, kteří patřili do užší skupiny (Jednoty). Manželský styk byl považován za něco rituálně nečistého (tamtéž, s. 181), což byl důvod jeho omezení pouze na plození potomstva či pro onu užší skupinu jeho odmítání. Šlo o zachování dokonalé rituální čistoty (nejde o morální kvalitu) právě s ohledem na poslání. Lichtenberger 2008, s. 288, shrnuje: Filónův obraz therapeutů klade důraz na oddělení obou pohlaví; a uvádí takové, kteří byli kdysi ženatí/vdané, a takové, kteří žili vždy jako celibátníci. Josephus zná esény, kteří žijí celibátně, i ty, kteří se (k naplnění Gn 1,28) žení/vdávají. 282/ Josephus Flavius 2004, IV,8,23 – § 244n. 283/ Decalog 125–131, Spec. leg. III,7–36. 284/ Talmud Bavli, tr. Jevamot, fol. 63b; Bacher 1903, s. 406n.Viz dále Kaplan 1997. Za tuto informaci i odkazy na literaturu děkuji kolegyni Sylvě Seifertové.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228207
problematice manželství a bezženství (celibátu) pozornost, nikde neodvolává na Ježíšova slova o zřeknutí se manželství ve prospěch Božího království (srov. Mt 19,12) ani na jeho slova o následování, které vyžaduje zřeknutí se všech lidských vazeb i majetku, tedy vší zajištěnosti.285 Pavlův ideál celibátu a jeho preferování před manželstvím („Přál bych si totiž, aby všichni lidé byli jako já; ale každý má od Boha svůj vlastní dar, jeden tak, druhý jinak“ 1 K 7,7.) byly zdůvodňovány starostí o Boží věc (hlásání evangelia) v perspektivě brzkého Ježíšova druhého příchodu (parúzie). I v antické řeckořímské společnosti byl život bez rodiny málo obvyklý. Vzhledem k relativně krátkému životu, v průměru kolem 25 let,286 byla péče o jeho kontinuitu i z ekonomických důvodů jedním ze základních úkolů. „Pouze čtyři muži ze sta a ještě méně žen se dožili více než padesáti let. Populaci ‚užírala smrt‘. V této situaci si mohlo jen několik málo privilegovaných nebo excentrických jedinců dělat v oblasti sexu, co se jim líbilo. Antické město nekladlo v této oblasti příliš velké nároky. Očekávalo však od svých občanů, že vynaloží nutné množství energie k tomu, aby zplodili a vychovali legitimní děti, které by nahradily zemřelé.“287 Rodit svobodné občany, aby města či krajina nevymřely, bylo dokonce povinností danou zákonem.288 Výjimku tvořili např. morální filosofové a kazatelé, a pokud jde o ženy, tak kněžky, např. vestálky289. V tomto směru se Pavel svým „potulně“ kazatelským životem nijak zvlášť nevymykal. Pravděpodobně byl tak vnímán i svým okolím. První list Tesaloničanům i První list Korinťanům svědčí o jeho snaze vyrovnat se právě se způsoby hlásání nauky morálními filosofy (kyniky, stoiky či stoupenci populární filosofie). Morální filosofové shromažďovali kolem sebe žáky, ale vždy se jednalo o málo početné skupiny následovníků. Pavel na rozdíl od nich ovlivňoval velký počet lidí, s nimiž však netvořil jedno společenství ve smyslu školy, trvalého společenství, jak to bylo typické pro morální filosofy. Se svým postojem upřednostňování celibátu před manželstvím, což u něho bylo dáno očekáváním parúzie a snahou věnovat veškerou energii šíření evangelia, však bezděčně založil novou linii chápání celibátu, totiž jako něčeho, co vede 285/ Z 1 K 9,5 je zřejmé, že Petr a další misionáři s sebou brali své ženy, že Ježíšův radikální požadavek nebyl zřejmě brán jako nezbytný pro činnost po jeho smrti. 286/ Brown 1988, s. 6. 287/ Brown 2000, s. 15. 288/ Tzv. Lex Papia Poppaea z r. 9 n. l. zdůrazňoval povinnosti plodit děti (svobodné občany), zakazoval dokonce sňatek ženám starším padesáti let a mužům starším šedesáti, a to z toho důvodu, že nemohli mít děti. Podobná ustanovení měl již předtím Lex Iulia de maritandis ordinibus. 289/ To však byl celibát víceméně vynucený, nedobrovolný, určený jinými – ve prospěch obce. Mohl být i časově limitován.
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228207