o ekidenových týmech ví hodně. Má trochu vypito, takže mi možná prozradí víc, než zamýšlel. „Jeden trenér,“ začne, „dnes se jeho týmu nevedlo tak dobře. Po‑ vídá mi: ‚Musím si promluvit s prezidentem. Potřebuju víc peněz.‘“ Říká, že špičkové univerzitní týmy nabízejí pod stolem peníze ro‑ dičům nejlepších středoškolských běžců, aby je motivovali ke vstupu do týmu. Nesmí se to, ale prý se to děje běžně. Získat nejlepší běžce je samozřejmě zásadní, když chcete mít elitní ekidenový tým. Špičkoví běžci podle jeho slov dokonce nemusejí na univerzitě stu‑ dovat. „Ale to je problém,“ praví. „Později v životě to mají těžké.“ Kdosi otevírá plechovky s masem a hází jejich obsah do kotlíku, který teď syčí. „Víte, co to je?“ ptá se náš anglicky mluvící známý. „No tak, tipněte si.“ Podíváme se na plechovky. Nedá se z nich nic poznat, i když mám určitou představu. „Velrybí maso,“ vykřikne a začne všem nalévat pivo. Místnost je teď plná lidí a venku stojí ještě víc stolů. Stále k nám někdo chodí a fotí si nás. Nevím, jestli na fotkách mám být nebo ne. Neví to ani nikdo jiný. Je to všechno trochu rozpačité, a tak se zvednu a jdu se poroz‑ hlédnout. „Myslím, že venku podávají rýžové kuličky,“ poznamená Jack; už se vrátil a došlo mu, že z hrnce s velrybím masem se nenajím. Venku vyřvává hudba a lidé stojí frontu na jídlo podávané pod vel‑ kým plátěným přístřeškem. Postavím se do řady. Jak tak stojím, přijde ke mně japonský běžec s kamarádem. Má krátké, ježaté vlasy a poďo‑ banou tvář. Potřese mi rukou a nahne se ke mně. „Mám ho malýho,“ praví anglicky s nejapným úsměvem a ukazuje si do rozkroku, aby bylo jasné, že ví, co říká. Nejsem si jistý, co na to říct. Jeho kamarád, oděn ve stejném týmovém úboru, se zubí, jako bych se nechal na něco nachytat. Nebo se k tomu schylovalo. I on si ukáže na rozkrok. „Mám ho malýho,“ opakuje. Tenhle vtip mi uniká. „Bezva,“ odvětím a lituji, že jsem nezůstal s ostatními z týmu. „Ty?“ ptají se oba a naklánějí se ke mně jako pomalovaní panáci v nějakém lunaparku ze zlého snu. Fronta se nehýbe. Jsem v úzkých. „Středního,“ řeknu. Nevím, jestli tohle slovo znají, ale oba zajásají a plácnou si se mnou. Zbytek Američanů se přiloudá z jídelny. Oba japonští běžci k mé úlevě zmizí v davu. Konečně dostanu pár rýžo‑ vých kuliček.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228163