o ekidenových týmech ví hodně. Má trochu vypito, takže mi možná prozradí víc, než zamýšlel. „Jeden trenér,“ začne, „dnes se jeho týmu nevedlo tak dobře. Po‑ vídá mi: ‚Musím si promluvit s prezidentem. Potřebuju víc peněz.‘“ Říká, že špičkové univerzitní týmy nabízejí pod stolem peníze ro‑ dičům nejlepších středoškolských běžců, aby je motivovali ke vstupu do týmu. Nesmí se to, ale prý se to děje běžně. Získat nejlepší běžce je samozřejmě zásadní, když chcete mít elitní ekidenový tým. Špičkoví běžci podle jeho slov dokonce nemusejí na univerzitě stu‑ dovat. „Ale to je problém,“ praví. „Později v životě to mají těžké.“ Kdosi otevírá plechovky s masem a hází jejich obsah do kotlíku, který teď syčí. „Víte, co to je?“ ptá se náš anglicky mluvící známý. „No tak, tipněte si.“ Podíváme se na plechovky. Nedá se z nich nic poznat, i když mám určitou představu. „Velrybí maso,“ vykřikne a začne všem nalévat pivo. Místnost je teď plná lidí a venku stojí ještě víc stolů. Stále k nám někdo chodí a fotí si nás. Nevím, jestli na fotkách mám být nebo ne. Neví to ani nikdo jiný. Je to všechno trochu rozpačité, a tak se zvednu a jdu se poroz‑ hlédnout. „Myslím, že venku podávají rýžové kuličky,“ poznamená Jack; už se vrátil a došlo mu, že z hrnce s velrybím masem se nenajím. Venku vyřvává hudba a lidé stojí frontu na jídlo podávané pod vel‑ kým plátěným přístřeškem. Postavím se do řady. Jak tak stojím, přijde ke mně japonský běžec s kamarádem. Má krátké, ježaté vlasy a poďo‑ banou tvář. Potřese mi rukou a nahne se ke mně. „Mám ho malýho,“ praví anglicky s nejapným úsměvem a ukazuje si do rozkroku, aby bylo jasné, že ví, co říká. Nejsem si jistý, co na to říct. Jeho kamarád, oděn ve stejném týmovém úboru, se zubí, jako bych se nechal na něco nachytat. Nebo se k tomu schylovalo. I on si ukáže na rozkrok. „Mám ho malýho,“ opakuje. Tenhle vtip mi uniká. „Bezva,“ odvětím a lituji, že jsem nezůstal s ostatními z týmu. „Ty?“ ptají se oba a naklánějí se ke mně jako pomalovaní panáci v nějakém lunaparku ze zlého snu. Fronta se nehýbe. Jsem v úzkých. „Středního,“ řeknu. Nevím, jestli tohle slovo znají, ale oba zajásají a plácnou si se mnou. Zbytek Američanů se přiloudá z jídelny. Oba japonští běžci k mé úlevě zmizí v davu. Konečně dostanu pár rýžo‑ vých kuliček.
– 98 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228163
Večer zakončím na velkém pódiu se zbytkem týmu Ivy League, kde pantomimicky znázorňujeme písničku „YMCA“. Jeden z běžců za‑ bavil obrovskou nafukovací šipku a všichni se opile smějí, když se tam motáme. Ke konci je to tak zlé, až to bolí, ale obecenstvu se vystoupe‑ ní zřejmě líbí, protože nadšeně pokřikují a mnozí se hrnou na pódi‑ um a přidávají se k nám. Všechny týmy musí něco předvést, takže po svojí písničce sešplhá‑ me dolů a opět zapadneme do davu. Všichni přirozeně předpokláda‑ jí, že jsem Američan. Jeden muž, který stojí vedle mě, když sledujeme skupinu roztleskávaček z univerzity Džuntendó, jak vykopávají nohy a skáčou salta, říká: „Japonci mají rádi Ameriku. Snažíme se vám vy‑ rovnat.“ Když o tom o několik dní později povím Maxovi, poučí mě, že Japonci mají ve vztahu k Západu komplex méněcennosti. „Opravdu věří, že mají menší penisy,“ říká. „Myslím, že statisticky vzato je mají o kousíček menší, ale není tam zásadní rozdíl.“ Nejsem si jistý, kde vzal tenhle konkrétní údaj, ale ukáže se, že je to obecně rozšířený stereotyp. A nejde jen o velikost penisu. Max tvrdí, že komentátoři v televizi stále mluví o tom, jak jsou japonští běžci malé postavy, a v jednom kuse zdůrazňují, že navzdory krát‑ kým nohám dokážou díky své odvaze soupeřit se zbytkem světa. To je prý přednost japonských běžců: odvaha, odhodlání, tvrdošíjnost. Velikosti navzdory. Pokud jde o výšku, tady alespoň existuje řada studií, a skutečně je pravda, že Japonci mají průměrně kratší nohy v poměru k výšce než jiné populace. David Epstein, autor knihy Sportovní gen, uvádí, že to pro běh není ideální poměr, a věří, že může souviset s tím, proč jsou japonské re‑ kordy na 10 000 metrů a kratší trasy překvapivě pomalé. „Stále mě překvapuje, jak jsou japonské rekordy na dráze slabé, na tak velký běžecký národ,“ odpovídá, když se ho na to zeptám. Do‑ konce i japonský rekord na silniční desítce přesahuje 28 minut. Ná‑ rodní rekord by nestačil ani na vítězství v desetikilometrovém běhu „Za zdravé ledviny“, který se koná v Central Parku. „Mně osobně připadá skutečnost, že v průměru nemají ideální tělesnou konstituci pro rychlý běh (dlouhé nohy v poměru k výšce) jako jednoznačný faktor.“ Přesto se nedostatek vynikajících výkonů na tratích 10 000 metrů a kratších dá alespoň částečně vysvětlit tím, že tyto závody se v Japon‑ sku nikdy neberou vážně. Záleží jedině na ekidenech a maratonech. – 99 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228163
To jsou jediné závody vysílané v televizi, jediné závody, které zajímají vedoucí univerzitních a firemních týmů. Vše ostatní je pouhý trénink. Středotraťaři jako Kasahara z univerzity Ricumeikan jsou od mládí tlačeni do ekidenu. V izumském ekidenu běžel za vítězný tým čtvrtý úsek univerzitní šampion v běhu na 1500 metrů, Ikuto Jufu. V Hakone poběží 21,5ki‑ lometrový třetí úsek. A na ten trénuje, nikoli na patnáctistovku, tře‑ baže je v Japonsku očividně jednou z nejzářnějších středotraťařských nadějí. Navíc, kdyby Japoncům bránila genetika, určitě by systémem tak rozvinutým, jako je japonská atletika, prošlo pár výjimek, které by za‑ znamenaly slušné časy na dráze. Důvodem, proč například v Němec‑ ku nenajdete žádné vynikající ragbisty, není to, že by neměli správnou konstituci. Němce prostě ragby nezajímá. Britská maratonská běžkyně Mara Yamauchiová souhlasí: „Vše‑ chen trénink v Japonsku je zaměřený na delší závody. Tuším, že kdy‑ by se někteří z atletů a týmů přeorientovali na kratší tratě jako 5 km a 10 km, vedli by si výborně, protože Japonci jsou velmi pilní, mají silnou základnu trenérů, terapie atd. a celý systém je dobře organizo‑ vaný a financovaný.“ Každopádně, ponecháme‑li stranou délku nohou, japonský kom‑ plex méněcennosti z menší výšky je v určitých ohledech neopod‑ statněný, neboť drobnější postava může být ve vytrvalostním běhání výhodou, zejména na delších tratích, jako je půlmaraton a maraton, které Japoncům jdou. Yamauchiová věří, že japonským běžcům dává jejich tělesná konstituce naopak velkou výhodu. „Moje ideální závodní váha,“ vysvětluje, „byla čtyřicet devět kilo, ale toho bylo těžké dosáhnout. Zato většina japonských běžkyň má zhruba čtyřicet až čtyřicet tři kilo. To je dobrý výchozí bod.“ Menší běžci také lépe snášejí vysoké teploty, jelikož drobnější po‑ stava dokáže efektivněji rozptýlit teplo. Právě to hrálo do karet Mi‑ zuki Nogučiové v roce 2004, když v letním pařáku při olympijském maratonu v Aténách porazila mnohem vyšší Paulu Radcliffeovou a vy‑ hrála zlato. V maratonu, který jsem sledoval v Moskvě v rámci atletic‑ kého mistrovství světa, doběhly v parnu dvě malé Japonky na třetím a čtvrtém místě. I v mužském běžeckém světě platí, že ti nejskvělejší vytrvalci bývají většinou drobní. Muž, jenž je obvykle považován za nejlepšího běžce ze všech, Haile Gebrselassie, měří 165 cm, a Kenenisa Bekele, světový rekordman na 5000 a 10 000 metrů, je jen o ždibec vyšší (167 cm). – 100 –
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228163