Dulince vyhrkly horké slzy a hoši arogantně obrátili oči v sloup. „Hele, nebulte nám tady. Třeba se časem něco najde. Možná budem potřebovat vrátnou. Jestli chcete, vyplňte pár testů a my vás dáme na čekací listinu.“ Sundali nohy ze stolu, hodili na něj stoh zašedlých papírů, zkopírovaných z americké knihy. Potom se šli bavit někam vedle. Bylo zcela jasné, že žena jistého věku je hluboko pod úrovní podlahové krytiny. Ty papíry byly různé testy inteligence. Jak měli ti zlatí chlapci vědět, že Dulinčina dcera všechny ty záludné těžké testy používá při práci? Že jsou její denní chleba? Že maminka jí po večerech vypomáhá s hodnocením? Dulinka ty testy znala nazpaměť. Vzala tužku a slepá slzami zběžně vyplnila archy. Časový limit pro mladé a bystré je čtyřicet pět minut. Ona to zvládla za deset. Už neměla chuť s těmi mládenečky mluvit. Úhledně srovnala papíry a potichu se vyplížila z kanceláře. Za zdí zněl smích a slova bába vojetá. Zalita hořkostí ponížení nesla svá bolavá kolínka dolů temným domem. Když byla v přízemí, ozval se kdesi za ní křik. Hoši sbíhali a brali to po třech schodech. „Pani! Pani!“ funěli nadšeně. „Pani, my vás berem! Vždyť vy jste chytřejší než Einstein! Víte to, pani, že jste génius?“ Dulinka se zvolna otočila. Šéfíci lapali po dechu úžasem a vypadali teď asi na patnáct. Dulinka si tu chvilku vychutnala. „Jistě!“ řekla co nejdětštějším hláskem. „Jistě, že vím, že jsem génius. Mám mnohem vyšší IQ nežli Einstein. Pánové, vám vůbec nedošlo, o co tady jde. Toto byl totiž test, kterému jsem podrobila já vás. Testuji mladé lidi na počátku jejich slibné kariéry.“ Mluvila lehce lítostivě, jako k vnukům, kteří nedojedli špenát. „Lituji, pánové, neuspěli jste!“ Mile se usmála a vyšla do slunného města. Hoši zůstali stát s pootevřenými ústy. A jestli nezemřeli, tak tam stojí dodnes. Jednoho dne jim bude padesát.
( 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228161