Vrátili jsme se do Sighetu a na place u Kauflandu, kde jsme si dali stejk, Skalák sepsal text zmíněný esemesky pro Čuňase, kterej jsem pak poslal já mobilem. Na vizitce nějaký rakouský firmy jsou napsaný tahle slova: „Směr Lipt.Mikul. nebo Balat. Právě jsme opustili celu věnovanou cs undergroundu. Prohlídli jsme si Plastiky, Magora a přečetli VOKNO. Skalák říkal, ţe se posereš nebo dáš Evelíně pěstí. Jestli tě to nebude srát, tak seţere rybu pomazanou romadurem!“ Památkář mi potom v Česku řekl, ţe o tom vězení s celou věnovanou i androši samozřejmě ví. Vědět, anebo vidět, v tom je podstatnej rozdíl! Vyrazili jsme jiţním směrem k vesnici Budesti, která má patřit k údajně nejzachovalejším v Maramuresu, jak se píše v průvodci. Zkraje pár chalup šlo, ale pak znovu haluzny podobný tzv. podnikatelskýmu baroku známýho z Česka. Pověst Budesti zachraňoval aspoň hezkej dřevěnej kostel s vysokou zvonici. Má skoro třičtvrtě metru silnej základní dubovej trám.
Před Cavnikem nás opět čekaly serpentýny do pohoří Gutaiului. Tam jsme se utábořili v bukovým a jedlovým lese. Šárka našla hřiba, kterýho jsme spolu oslavili u lahvinky Modrýho Portugala. Míra si četl nějakou knihu od Pavla Kohouta. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228157
Šárka se ještě vrátila k odjezdu památkářský dvojky: „Čuňas s Evelínou uţ s náma nepojedou do Turecka nebo Skotska. Ty teď budou jezdit jen po dálnici Libchava – Balaton!“ Pochůzkář k tomu přidal: „A budou tábořit na parkovišti s Mac Donaldem!“ 23. září Kolem pátý ráno jsou první mraky za dvacet tři dnů. Brzy se ale přesunuly východním směrem. Zas modř a stoupající slunce se odráţí ve sklech Meďoura. Já ho ještě nevidím, je schovaný za zdmi nějaký ruiny, u který parkujem. Dočetl jsem konečně „Ďábelské zuby“ a nyní vím, ţe velkej bílej ţralok je velkej skoro jako autobus, především dospělý samice. Můţu teď číst jen ve dne, kdyţ nemůţu dobíjet baterku. Otevřel jsem knihu Johna Irvinga „Poslední noc na Klikaté řece“. Jsou to příběhy dřevorubců a vorařů v Nový Anglii, coţ je moje parketa. Začalo to taky slibně: spadnutím kluka mezi plavený klády, coţ znamenalo jistou smrt utonutím nebo rozdrcením. Irvingovi romány jsou plný takovejhle drsnejch poloh, viz např. incestní příběh černošskýho fotra a dcery v „Pravidlech moštárny“. Na „Veselým hřbitově“ se pohřbívá stále, byl tam rok úmrtí 2005. Truhlář Patras sice zemřel v roce 1974, ale vychoval dva ţáky, který jeho kříţe s lidovejma malůvkama stále vyráběj. Viděl jsem tam obrázek dřevorubce a představuju si u něj takovejhle text: „Byl jsem takový neumětel, ţe jsem si usek obě nohy a zatnul si sekeru mezi oči!“ Mám na noze totiţ pár jizev od motorový pily. Kdyţ ještě neměly tyhle řvoucí instrumenty brzdový páky u rukojeti, tak napruţená větev mi vymrštila pilu do obličeje. Na tváři i na nose jsem měl přes třicet stehů. Rozříznutí mý škecy na dvě poloviny zabránil štítek na ochranný helmě. Viděli jsme tutovej kostel v Surdesti, jehoţ 54 metrů vysoká zvonice je nejvyšší dřevěnou stavbou v Evropě. Vejška věţe je trojnásobkem jeho dýlky a pokrývá ji přes tisíc dubovejch šindelů. Nejde mi do hlavy, jak v 18. století vztyčovali jeho vysoký 30 metrový střešní trámy, kdyţ nebyly helikoptéry, který by je tam snesly. Interiér kostela se mi ze všech dřevěnejch maramureskejch kostelů, co jsme viděli, líbil nejvíc. Malby temperou na tlustejch látkách, který pokrývaj stěny a strop nejsou restaurovaný a proto dávaj vnitřnímu prostoru starobylou patinu. 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228157
Dřevěná poema Ještě v Cavniku jsem si koupil brynzu, nad kterou Skalák ohrnoval nos. Za trest měl defekt a musel ze střechy sundat rezervu a vyměnit jedno z kol. Píchlou duši mu zalepili v Baia Sprie. Návštěvu Baia Mare, jednoho z nejprůmyslovějších měst Rumunska, jsme vynechali a zajeli akorát do Muzea vesnice, který se nachází na kopci na 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228157