Pavel Kosatík / Michal Kolář
Pobytem v Londýně se Jan Masaryk ocitl v dalším městě a prostředí, jež bylo spjato s předchozím otcovým působením – hlavně za světové války, kdy tam T. G. Masaryk strávil skoro dva roky. Velká Británie spolu se Spojenými státy představovala pro vyslancova otce hlavní světovou demokracii. Obdivoval na ní jak vyvážené fungování státních institucí, tak disciplinovanost obyvatel či kulturu, kterou pokládal za nejvyspělejší na světě. Zároveň byla Británie jednou ze zemí, jimž mladé Československo vděčilo za existenci. Obě země navázaly diplomatické styky už 26. října 1918, dokonce dva dny před vyhlášením samostatnosti ČSR. Svůj zájem na formování vzájemných vztahů vyjadřovala mladá republika tím, že do vyslanecké funkce v Londýně jmenovala ty nejlepší zástupce: nejdřív Štefana Osuského (1918–1920) a poté Vojtěcha Mastného (1920–1925). Zejména Mastný mohl být pro svého nástupce v nejlepším slova smyslu vzorem: skvělý právník, přesvědčením konzervativec, vzdělaný, sčetlý – v tom se od Jana Masaryka spíš lišil; řadu rysů s ním zato měl společných, například byl též klavírním virtuosem (chodil do hodin ke skladateli Fibichovi), mluvil pěti jazyky a do diplomacie vstoupil taktéž v roce 1919, když ho doporučil – Jan Masaryk. Prezidentův syn vstupoval do partie rozehrané za československou stranu tak dobře, jak jen to bylo možné. Otec ho pověřil vedením úřadu s nástupem od 1. června 1925. Nakonec sice vyslanec dorazil až v červenci, ale ihned byl přijat v audienci ministrem zahraničí Austenem Chamberlainem („který se velmi uctivě a upřímně o Tobě vyjadřoval a velmi pochvalně o Benešovi,“ psal otci 11. července 1925). O pár dnů později ho poprvé přijal král Jiří V.: razantnost vyslancova vstupu i fakt, že proběhl bez jakýchkoli problémů, naznačily, že původní obavy ze společenského přijetí u dvora (sňatek s rozvedenou ženou) byly liché a že nad nimi pověst republiky i Masarykova jména zvítězila. Vyslanec přicházel do demokratické země, pyšnící se tolerancí; jako reprezentant ČSR však přesto nevstoupil do idyly. Uvážíme-li všechny dobové rozdíly mezi českou plebejskou a britskou složitě strukturovanou kulturou a z nich vyplývající odlišnost mentalit, pochopíme, v jak obtížném prostředí se šéf československé zastupitelské mise v Londýně ocitl. Nešlo však jen o tento rozdíl: britský postoj k Československu byl po celé meziválečné období spíš kritický.
100
masaryk_blok_140x210.indd 100
11.11.2016 15:51:43 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228153
vyslancem
Střední Evropa především po první světové válce ležela mimo hlavní směr britských hospodářských zájmů. Britskou vládu zatěžovaly konflikty v dominiích a další vnitřní problémy impéria; Britové navíc viděli, že ve střední Evropě, ovládané vždy Německem a Ruskem, ze vzdálených ostrovů nelze vykonávat efektivní tlak. Jan Masar yk psal z Londýna už 21. července 1927, že „zůstane nezměnitelným faktem, že Hongkong a Singapur jsou Londýnu daleko bližší než Praha“.1 Mohlo to znít jako stížnost, ale nevyjadřovalo se tím nic víc než pochopení reálných britských zájmů. Samozřejmě že bylo velikým zájmem pražské diplomacie vtáhnout Brity do složité spleti středoevropské politiky; tyto snahy však narážely na tradiční hradbu britské pragmatičnosti. Po vzniku ČSR učinilo vedení Živnostenské banky a dalších mocných hospodářských institucí několik pokusů přilákat do země britské podnikatele, vesměs však s hubeným výsledkem. Problémem při rozvíjení vztahů mezi válkami bylo – z britského po hledu – i příliš levicové zaměření československé politiky, personifikované v osobách prezidenta Masaryka, ministra zahraničí Beneše, ale i některých vlád, zvlášť počátkem dvacátých let. Konzervativní Britové měli tradiční vazby k evropské aristokracii, se kterou naopak pražský režim skoncoval, když zrušil šlechtické tituly a privilegia a v pozemkové reformě připravil aristokracii o velkou část majetku. Z britského pohledu československá společnost mířila k sociální uniformitě. Brity však na ČSR iritoval i sám vznik republiky, za který zaplatila svým rozpadem mnohonárodní rakousko-uherská říše. Z politického hlediska znamenala stabilitu a z hlediska ekonomického množství finančních (například celních) výhod proti stavu, který se utvořil po roce 1918, kdy ve střední Evropě vzniklo hned několik malých, nestabilních států. Sama ČSR se málem rozpadla hned v prvním roce existence, když velkou část slovenského území okupovala vojska komunistické Maďarské republiky rad. Britové sice pomohli pražské vládě tento konflikt zažehnat, začali však od té doby vnímat Československo jako stát, jenž není schopen vojensky hájit své území, a proto je vždy nebezpečný – pro sousedy i velmoci. Britská aristokracie dál udržovala styky s aristokracií v Maďarsku a Německu a z těchto kontaktů se brzy vytvořila silná protičeskoslovenská lobby, jež popisovala ČSR jako stát ovládaný konfliktními pokrokáři, kteří se v cestě za sociální vizí nesnesou se sousedy ani
101
masaryk_blok_140x210.indd 101
11.11.2016 15:51:43 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228153
Pavel Kosatík / Michal Kolář
s vlastními národními menšinami. Řada Britů, hlavně příslušníků vyšších společenských vrstev, věřila v „tradiční“ vazby anglo-německé a v jejich přerušení versailleským mírem viděla poškození rozumných a zdravě fungujících vztahů v Evropě. Z tohoto hnutí, jehož cílem dlouho nebylo nic jiného než pomoci Německu získat zpět jeho ekonomické a politické postavení velmoci, se po Hitlerově nástupu, bohužel už ve zcela jiných podmínkách, zrodil takzvaný appeasement. Hitlerovo hnutí však nevedlo pouze k prosperitě a k potření komunismu, ale hlavně k válečné zkáze Evropy a světa. Součástí tragédie dvacátého století bylo, že si to většina přesvědčených appeaserů uvědomila, až když už bylo pozdě. Britské „zvláštní vztahy“ k Němcům se pochopitelně týkaly i Němců žijících v československém pohraničí. A z toho měl vyplynout velký problém pro Jana Masaryka. Když republika po první světové válce nárokovala příští hranice, opřela se o požadavek práva na sebeurčení „československého národa“. Historické hranice někdejšího Českého království však tomuto právu na sebeurčení neodpovídaly, protože uvnitř žila třímilionová německá menšina, jejíž příslušníci se tam usazovali několik staletí. Pařížská mírová konference tedy ve věci ČSR nakonec popřela svůj ideál, když vytyčila její hranice s ohledem na vojenské a hospodářské potřeby země. Když sudetští Němci navrhovali, aby jejich území bylo naopak v souladu s právem na sebeurčení připojeno k takzvanému Německému Rakousku, konference se usnesla, že už z prestižních důvodů není možné, aby se území poraženého státu zvětšilo o nové kraje. Československá vláda tím převzala povinnost řádné správy sudetského území a ve vlastním zájmu i závazek, že se k sudetským Němcům bude chovat tak, aby z nich učinila spokojené občany. Sudetští Němci se proti začlenění do republiky nejprve bouřili; místní vzpoury pak byly potlačeny vojskem. Na první pohled se mohlo zdát, že věc je vyřízena. Když však další roky ukázaly, že československá státní správa upírá menšinám kolektivní práva, Britové začali pražskou vládu napadat. Zatímco například první britský vyslanec v Praze, George L. Clerk (zastával úřad v letech 1920–1927) kritizoval český nacionalismus jen jaksi na vyvážení své všeobecné sympatie k osobnosti prezidenta Masaryka, muž, jenž stanul v čele ambasády v roce 1930, Joseph Addison, si touto kritikou udělal doma jméno. Byl radikální; ve zprávě do Londýna z 9. července 1931 například napsal: „Československo je 102
masaryk_blok_140x210.indd 102
11.11.2016 15:51:43 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS228153