Poslali tedy vozy pro sůl do daleké země. Král kuchaři poručil, aby zatím jen taková jídla vařil, kde není potřeba žádné soli. Kuchař si myslel, jak si pan král přeje, tak udělám, a vařil jen samá sladká jídla. Ani takové hostiny však hostům nechutnaly. Jeden po druhé se s králem rozloučil a odjel. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co to bylo platné, král nemohl nikomu nabídnout ani chleba se solí. Lidé toužili jen a jen po soli. Chodili jako zvadlí. Sám král a jeho dcery onemocněli. Sůl se stala tak drahou, že by lidé za špetku soli platili tím nejvzácnějším, zlatem i drahým kamením. Teprve nyní král poznal, jak vzácný boží dar je sůl, kterou dříve za nic neměl. Teprve nyní si uvědomil, jak byla Maruška moudrá a jak jí ublížil. Mezitím se vedlo Marušce dobře, žila a pracovala v lesní chaloupce. Nevěděla, jak se vede otci a sestrám, moudrá stařenka však věděla o všem. Jednoho dne pravila Marušce: „Doba dobu najde, až celý svět projde. Tvoje doba došla. Přišel čas, aby ses vrátila domů.“ „Stařenko, jak mám jít domů, když mne otec nechce?“ řekla Maruška a dala se do pláče. Stařenka jí vyprávěla, co se doma stalo, a protože se sůl stala dražší než zlato a drahé kamení, radila Marušce, aby se vrátila k otci. Maruška s lítostí opouštěla hodnou babičku, od níž se mnohému naučila, ale stýskalo se jí po otci. „Poctivě jsi mně, Maruško, sloužila,“ pravila jí při loučení babička. „Chci se ti dobrým odměnit. Řekni tedy, co si ode mne žádáš?“ „Nic si nežádám, jenom trochu soli, kterou bych otci přinesla.“ „Všechna přání ti mohu vyplnit, opravdu si nic jiného nežádáš?“ ptala se ještě jednou stařenka. „Nic nechci, jenom sůl,“ odpověděla Maruška.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227992
„Když si tolik soli vážíš, ať ti nikdy nechybí. Tady máš proutek, až se ti vítr ohlásí, jdi, kam tě povede, jdi přes tři doliny, jdi přes tři vrchy – potom se zastav a švihni proutkem o zem. Zem se ti otevře, půjdeš dovnitř, a co tam najdeš, to bude tvé věno.“ Maruška vzala proutek, schovala si ho a pěkně poděkovala. Babička jí dala ještě plnou mošničku soli a doprovodila ji přes les. „Zůstaň dobrá a poctivá, děvečko moje, a dobře ti bude navěky,“ řekla stařenka na rozloučenou. Maruška jí chtěla poděkovat, ale než se nadála, stařenka zmizela. Dívka se tomu velice podivila, ale touha po otci ji hnala k domovu. Na zámku ji nikdo nepoznal, že byla chudě oblečená, dokonce ani ke králi ji nechtěli pustit. „Jen mě pusťte, nesu panu králi dat vzácnější nad zlato a drahé kamení, nesu mu lék, který ho uzdraví.“ Když přišla k nemocnému králi, žádala, aby jí dali chléb. „Ale nemáme sůl,“ řekl král smutně. „Já mám sůl,“ řekla Maruška, ukrojila krajíc chleba, sáhla do mošničky, posolila ho a podala králi i s mošnou. „Sůl!“ zaradoval se král. „Jak se ti odměním, to je vzácný dar, žádej, co chceš, všechno dostaneš.“ „Nic nechci, tatínku, jen mě mějte rád jako tu sůl!“ odpověděla Maruška a odkryla si hlavu. Král vida Marušku div se neskácel, prosil ji za odpuštění, ale ona ho objímala, hladila a na nic zlého nevzpomínala. Hned se po zámku i v městě rozneslo, že přišla nejmladší králova dcera a že přinesla sůl. Každý se radoval, jen starší sestry se netěšily. Maruška jim nic nevyčítala, měla radost, že otci i druhým pomohla. Každému, kdo přišel, dala z mošničky trošku soli – a mošnička byla stále plná, soli neubývalo. Král se uzdravil a takovou radost měl ze své nejmladší, že dal hned svolat moudré starce z celého království a ustanovil za 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227992
dědičku svého trůnu Marušku. Když vyhlásili Marušku pod vysokým nebem královnou, pocítila, že jí teplý vítr na tvář zavál. Vzpomněla si, co jí babička povídala, vzala proutek a vydala se na cestu. Šla po větru, jak měla přikázáno, a když přešla tři doliny a tři vrchy, zastavila se a šlehla proutkem o zem. Země se rozestoupila a Maruška do ní vešla. Přišla do ohromné síně, která byla celá jako z ledu. Malí permoníčkové s hořícími loučemi z chodeb přibíhali a volali: „Buď nám vítána, královno, už tě čekáme. Naše paní nám rozkázala, abychom ti všechno tvoje bohatství ukázali!“ Štěbetali okolo ní, poskakovali, mávali loučemi, lezli po stěnách horem dolem jako mušky a stěny všude v záři světel svítily jako drahé kamení. Maruška byla celá udivená a byla jako oslepená tou zářivou krásou. Permoníčci ji vodili po chodbách, kde visely od stropu stříbrně se třpytící ledové rampouchy. Zavedli ji do zahrady, kde byly červené ledové růže a prapodivné květy. Jednu takovou růži utrhli a dali ji královně. Maruška k ní přivoněla, ale nic necítila. „Nikdy jsem takovou krásu neviděla.“ „To je všechno sůl,“ řekli mužíčkové. „Cožpak sůl roste?“ divila se královna a myslela si, že by bylo škoda z toho brát. „Ano, roste, kdybys pořád brala, nikdy ji nedobereš.“ Maruška permoníčkům pěkně poděkovala a vyšla ze země ven. Zem za ní zůstala otevřená. Vrátila se domů a ukázala otci podivnou růži. Starý král poznal, že ji babička obdarovala bohatším věnem, než by bylo věno královské. Maruška na babičku nezapomněla. Dala zapřáhnout do krásného kočáru a s otcem si pro ni jela, aby ji vzala do zámku za to její velké dobrodiní. Cestu k chaloupce dobře znala, ale po chaloupce nebylo ani vidu ani slechu. Křížem krážem les prochodili, jako makové zrnko chaloupku hledali, všechno marně. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227992