Poslali tedy vozy pro sůl do daleké země. Král kuchaři poručil, aby zatím jen taková jídla vařil, kde není potřeba žádné soli. Kuchař si myslel, jak si pan král přeje, tak udělám, a vařil jen samá sladká jídla. Ani takové hostiny však hostům nechutnaly. Jeden po druhé se s králem rozloučil a odjel. Dcery se nad tím náramně trápily, ale co to bylo platné, král nemohl nikomu nabídnout ani chleba se solí. Lidé toužili jen a jen po soli. Chodili jako zvadlí. Sám král a jeho dcery onemocněli. Sůl se stala tak drahou, že by lidé za špetku soli platili tím nejvzácnějším, zlatem i drahým kamením. Teprve nyní král poznal, jak vzácný boží dar je sůl, kterou dříve za nic neměl. Teprve nyní si uvědomil, jak byla Maruška moudrá a jak jí ublížil. Mezitím se vedlo Marušce dobře, žila a pracovala v lesní chaloupce. Nevěděla, jak se vede otci a sestrám, moudrá stařenka však věděla o všem. Jednoho dne pravila Marušce: „Doba dobu najde, až celý svět projde. Tvoje doba došla. Přišel čas, aby ses vrátila domů.“ „Stařenko, jak mám jít domů, když mne otec nechce?“ řekla Maruška a dala se do pláče. Stařenka jí vyprávěla, co se doma stalo, a protože se sůl stala dražší než zlato a drahé kamení, radila Marušce, aby se vrátila k otci. Maruška s lítostí opouštěla hodnou babičku, od níž se mnohému naučila, ale stýskalo se jí po otci. „Poctivě jsi mně, Maruško, sloužila,“ pravila jí při loučení babička. „Chci se ti dobrým odměnit. Řekni tedy, co si ode mne žádáš?“ „Nic si nežádám, jenom trochu soli, kterou bych otci přinesla.“ „Všechna přání ti mohu vyplnit, opravdu si nic jiného nežádáš?“ ptala se ještě jednou stařenka. „Nic nechci, jenom sůl,“ odpověděla Maruška.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227992