„Hele, nemačkej se, jó, tady to je moje místo!“ „Já sem větší, heč, než ty!“ „Podívejte, jakou mám pěknou barvu, tak sytou jste ještě neviděli.“ „Jé, co to je, najednou se nám v našem pokojíku rozjasnilo?“ „Hele, kluci, myslíte, že je ještě něco tam venku? Já myslím, že jo.“ „A já myslím, že ne.“ „Nechte toho, mně se chce spát.“ „Ty bys taky pořád spal, Kuliťuňťo.“ „A já jsem dostal skvělý nápad, pojďme hrát na přetlačovanou…“ To bylo povyku, to bylo života. Kuliferda byl šťastný a pyšně ukazoval své děti slunci, aby zelenaly a hřály se. A jednou za čas sem zašel Ježek, aby si u hrachového pole zavzpomínal na Anetku a na dobrodružství daleko ve městě.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227951