Život po Dáeši „Ale ne… Můj otec moc dobře věděl, za kým jsem šla… Využil policii jenom k tomu, aby mě špehoval, ale přitom naprosto přesně ví, že svůj islám znám dost dobře na to, abych jela do Sýrie. Fakt až moc dobře… On by mně taky byl schopný nakukat nevímco, kdyby přišlo na to, že si budu chtít vybrat manžela podle svýho…“ Fathia ji chytne za ruku: „Ty máš ráda nějakého kluka a on ti brání, abyste mohli být spolu?“ Džahína se neubrání úsměvu. Samy se taky neudrží a trochu zapomene na to, že Stéphane s Vivienem jsou také od policie: „Ty policajti tady na jihu jsou fakt skvělý! Takže my jedeme 500 kilometrů jenom proto, abysme zjistili, že jedna holka je normálně muslimka, nic víc, nic míň, zatímco jinde se to šíří jako epidemie! Přijde mi to fakt dost divný, obzvlášť když s tím tady mají už svoje zkušenosti a vědí, co je radikalismus zač!“ Stéphane se ohradí: „Všichni za sebou nemají třicet kurzů paní Nadii. Viděli prostě šátek a to, že udržuje kontakt se svojí sestrou. Nikdo nedělá rozdíl mezi šátkem a džilbábem. Všechno, co se motá kolem hlavy, házejí do jednoho pytle.“ „Do pytle na odpadky,“ poznamená Vivien, jako vždy s notnou dávkou černého humoru. „Ani je nenapadne, že by mohla být se sestrou v kontaktu proto, aby ji udržovala v reálném světě,“ pokračuje dál Stéphane. „Oni to mají tak, že když udržuješ kontakt s teroristou, tak jsi sám taky terorista. Neznají Nadiiny panenky.“ Nadia se usměje. Tak zněl jeden novinový titulek: Panenky a radikálové. Tohle označení tým začal používat pro první fázi procesu odverbovávání, kdy po rodičích chtějí, aby dětem připomínali vzpomínky z dětství, aby se dokázaly navázat na někoho jiného a dokázaly odejít od své náhradní skupiny, kterou považují za posvátnou a všemu nadřazenou. Fathia pokračuje: „Takže tvůj otec se tě snažil přesvědčovat, že ve jménu islámu nemáš právo se před svatbou stýkat se svým klukem, je to tak?“
≈ 98 ≈ Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227944