JFK 38 - Město mrtvých II. (Ukázka, strana 99)

AGENT JFK – MùSTO MRTV¯CH II To byl dost přesný popis. „A čím jim zaplatil za to kouzlo?“ zapojil se do hovoru Yombo, v světle rodícího se dne se mu oči leskly zájmem. „Zlatem, které ukradl Pueblovým lidem.“ „A bylo toho zlata hodně?“ „Za silné kouzlo je třeba zaplatit hodně zlata. Pro indiány cenu nemá, ale pro bílého muže ano. Pak má cenu i pro indiána. Váhu tří dospělých mužů ve zlatě zaplatil Juktua za zlé kouzlo.“ Při zmínce o zlatu se JFK rozhlédl po svých mužích. Dawsonem, Yombem, Jigjidem a dokonce i Hornbullem to trhlo. Jediný, kdo se dál zdál netečný vůči svodům bohatství, byl Marlowe. Přesně jako v knihách, alespoň pokud se pamatoval.

Ještě chvíli se ze šamana snažili vytáhnout další detaily, ale nepříliš úspěšně. Sezónní loviště jeho lidí leželo ještě dál na západ, tvrdil, že ne moc daleko, ale přesněji to určit nedokázal. Varoval je však, že Juktuovi lidé jsou všude kolem. „Porazí každého. Buď ho zničí, nebo musí přijmout Juktuovo jméno za hlavní.“ Poslední větě John nerozuměl a přes veškerou snahu ji Dawson jinak přeložit nedokázal.

Pluli po řece, která se každým kilometrem zdála Johnovi užší a užší, ale to pracovaly nervy, protože tolik přítoků nepozorovali. Indiána nechali na místě, jak si přál. Tvrdil, že začíná válka duchů a on musí být blízko, aby pomohl k vítězství té správné straně. Johnovi to nedávalo smysl, ale byl to jeho život.

Nechali za sebou další mlčenlivý kilometr. Nikoho nemusel vybízet k pozornosti, vědomí nebezpečí a možnosti zbohatnout napjalo pozornost každého až k prasknutí. Dokonce i Kretschmer se posadil zpět ke kormidlu a ostřížím okem sledoval řeku, aby vybral nejlepší cestu.

Slunce stoupalo, obloha byla bez mráčku a její bledá barva prozrazovala absolutní nedostatek vlhkosti. Všechno nasvěd97 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227920

MIROSLAV ÎAMBOCH čovalo dalšímu horkému a vyprahlému dni. Vlhké až dusivé klima východních planin bylo dávno zapomenuto.

John se napil z čutory. Na rozdíl od ostatních pil vodu z řeky jen minimálně. Kdysi dávno jeho střevní mikroflóru agenturní specialisté posílili takovým způsobem, aby byl prakticky imunní vůči naprosté většině nemocí šířených kontaminovanou vodou včetně nejhorších forem cholery, ale to bylo dávno. „Je vedro,“ otřel si Marlowe tvář kapesníkem, který byl až podezřele bílý. „Kolik máte takových kapesníčků?“ zeptal se ho JFK. „Tenhle je poslední,“ dostal odpověď. „A kolik jich máte?“ Detektiv se zašklebil. „Jeden, snažím se ho udržet co nejbělejší.“ John si protřel oči, aby se zbavil pálení vyvolaného kapkami slaného potu, téměř nehybná hladina oslnivě odrážela odlesky slunce.

John necítil potřebu dál svůj dotaz rozvíjet, předpokládal, že detektiv ho pomine. „Je to zvyk,“ pronesl Marlowe překvapivě po další půlhodině klidné a nudné plavby. „Za války, myslím v Evropě, jsem věřil, že dokud bude můj kapesník bílý, přežiju.“ Tahle informace Kováře překvapila. Netušil, že Marlowe byl vojákem, ale mnohé to vysvětlovalo. Jeho tvrdost, pohotovost a… Co následovalo za tím a, najednou nedokázal z podvědomí vylovit. Měl pocit, že kdysi dávno, ve svém vlastním domovském světě, četl článek o Raymondu Chandlerovi, americkém vojákovi v zákopech první světové války. Co byl vlastně zač muž, s nímž sdílel palubu, jídlo a nebezpečí? Imaginární postava z románů, nebo její tvůrce? Nezáleželo na tom, hlavní bylo, že se na Marlowa dalo spolehnout. „Měli bychom se otočit zpět, každý kilometr vpřed zvyšuje riziko a snižuje naši šanci, že se vrátíme,“ pronesl detektiv.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227920

AGENT JFK – MùSTO MRTV¯CH II „Souhlasím,“ přikývl John, „ale pokud dám rozkaz k návratu, polovina mužů mi odmítne poslušnost.“ Mluvili teď potichu, aby jejich slova zanikla v pomaloběžném bublání dieselového motoru. „Hornbull by šel s vámi, i když má chuť na zlato,“ podotkl Marlowe. „Ano, ale pokud rozdělíme své síly, nepřežijeme,“ poukázal John. „Bohužel to nejsou vaši vojáci,“ pokrčil rameny detektiv.

John chvíli přemýšlel, kdy Marlowovi došlo, že i on byl vojákem. „Nejsou,“ nepřel se.

Marlowe spokojeně přikývl, jako by kamínek zapadl do jím skládané mozaiky.

Další hodina plavby, dalších deset kilometrů hlouběji v území nepřítele. John cítil, že to je chyba, jeho chyba, za kterou všichni zaplatí. Jedna věc byla postupovat do oblasti, kde panoval klid, jiná mezi válčící kmeny odborníků na guerillovou válku. „Pánové?“ promluvil hlasitě, když se před nimi otevřelo několik set metrů úzké blyštivé linky řečiště vlnícího se mnohem rozlehlejším korytem.

Počkal, až se k němu obrátí všichni přítomní. Jigjid měl tvář skrytou pod šátkem, ostatním stínily obličeje jejich klobouky. John si uvědomil, že je výjimkou. Preferoval co nejširší zorné pole a věřil, že jeho oči se s náporem slunečního záření vypořádají. „Chceme to zlato, je to tak?“ udeřil bez vyčkávání hřeb na hlavu. „Jo.“ „Ano.“ „To si pište,“ dostal odpovědi. „A toho zlata je hodně. Víc, než unese člověk nebo uveze kůň,“ pokračoval.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227920