„Je to pravda?“ zeptal se Sebbe. „Že si je navzájem honíte?“ „Většina z nás tady je ženatá a má děti.“ „No tak, seber se. Víš, co tím myslím. Toužíte po tom, co máme my.“ Nechtěl jsem se s ním hádat, hodlal jsem odtamtud jenom co nejdřív zmizet. Sebbe se zastavil. „Co to s tebou do prdele je? Jseš naštvanej, nebo co?“ „Ne, to ne. Ale musím se soustředit, abych dokázal zařídit, co po mně požaduješ.“ „To jo, ale můžeš aspoň odpovědět. Toužíte mít to, co já. Ne snad? Chcete si žít tak jako já s Maximem. Nemuset sedět uvězněný tady, v těchhle dementních kójích, kecat spolu o finále Expedice Robinson, o vašich podělanejch autech na biolíh a nudnejch rodičovskejch schůzkách. Chcete snad do prdele žít? Pořádně si zapíchat. Jako svobodný chlapi.“ Dech se mu zrychlil. Pořád jsem nevěděl, co mám odpovědět. „Předstíráte, že jste šťastný, ale v podstatě jste pojebaný lůzři. Váš život říděj jiný. Sakra, mně je vás tak líto.“ Nakonec jsem ze sebe dostal: „Ale já přece hraju. Tak trochu žiju i váš život.“ Sebbe se na mě obrátil. Oči měl rudé, jako by byl poslední dobou dvacet hodin denně vzhůru on. Ne, napadlo mě. Teď už to tak nebude. Jenže on povídá: „To máš do prdele pravdu.“ Měl jsem v úmyslu půjčit si od několika klientů, o jejichž účetnictví a fakturace jsem se staral. Říkali jsme tomu Bonusový balíček. Měl jsem přístup k jejich internetovému bankovnictví a všem bankovním údajům. Ale nejdřív jsem vytiskl… mimochodem… platí, že můžu svobodně vypovídat a žádné další podezření z trestné činnosti mi z toho nehrozí? A že se moje jméno nikdy nedostane ven. Je to tak? 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227725