Věděla to i Ida a nemohla to přenést přes srdce. Dál mě přehlížela, dívala se skrze mě, jako bych byla ze skla, před Jarmilou občas utrousila kyselou poznámku, ale doma dělala Gustovi scény. „Ty jsi tak hloupý, nechápeš, že za tebou běhá jenom proto, aby se mi pomstila?“ Nechtěl se s ní dohadovat, tak mlčky přešel z kuchyně do svého pokoje. Ida šla za ním a dál ukapávala jed. „Nepamatuješ si, jaké naschvály nám dělala, když tady bydlela? Jak nám bylo těžko?“ Gusta se otočil. „Nepleteš se trochu? Pokud vím, naschvály jsme Miře dělali my. Hlavně tobě vadila.“ „Vždyť ses kvůli ní musel přestěhovat do kumbálu.“ Gusta se rozhlédl po svém malinkatém pokojíčku. „A víš, proč jsem tady zůstal? Protože jsi nesnesitelná. Vypadni a dej mi už konečně pokoj.“ Když mi to vyprávěl, smál se, ale byl to smutný smích. Ida se prý urazila a šla si postěžovat mamince. Jak jsem tetu Ivanu znala, příliš velkou váhu jejím stížnostem nepřikládala, ale u otce našla Ida pochopení. Vkládal do svého syna velké naděje, roky ho přesvědčoval, aby šel v jeho stopách a stal se vojákem, už viděl hvězdy a frčky na vojenských výložkách. Vždyť ho Gusta pokaždé vyslechl, nikdy se nezmínil, že má o svém životě jiné představy, a pak najednou oznámil, že chce studovat historii. „Historii? Jakou budoucnost máš z takové školy? Budeš sedět v muzeu a oprašovat exponáty. To není práce pro chlapa. Takhle rodinu neuživíš.“ Zoufale vrtěl hlavou. „No,“ vložila se do hovoru teta Ivana, která jako každá matka synovi stranila. Málokdy svému muži oponovala, ale teď měla pocit, že by měla. „Alespoň si rodinu užije. Ne jako ty, když tě pořád překládají z místa na místo.“ Což byla pravda,
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS227447