1. Mrtvé zóny představivosti. Esej o strukturální stupiditě
Mám dojem, že tahle historka v sobě skrývá jistou hlubokou pravdu. Čím to je, že projekty, jako byla naše skupina – projekty snažící se o demokratizaci společnosti –, tak často působí jako jalové sny, které se rozplynou při prvním střetu s tvrdou realitou? V našem případě to rozhodně nebylo vinou neefektivity, protože policejní velitelé široko daleko tvrdili, že jsme nejorganizovanější síla, s jakou kdy měli co do činění. Řekl bych, že efekt střetu s realitou (pokud to tak budeme nazývat) zde vyplynul spíše ze skutečnosti, že radikální projekty často ztroskotají nebo se alespoň stanou nekonečně složité v momentě, kdy vstoupí do světa velkých a těžkých objektů: budov, aut, traktorů, lodí a strojů. Není tomu tak proto, že by snad bylo nějak z principu těžké tyto objekty spravovat demokraticky, jelikož v historii nalezneme řadu komunit, které úspěšně zvládaly demokratickou správu společných zdrojů. Příčina spočívá v tom, že tyto objekty stejně jako tenkrát naše auto vězí v nekonečné síti vládních předpisů a není dost dobře možné skrýt je před ozbrojenými představiteli vlády. V Americe jsem viděl bezpočet příkladů tohoto dilematu. Po dlouhém boji si lidé prosadí legalizaci nějakého squatu, ale pak se najednou objeví stavební inspekce a oznámí, že jsou nutné opravy za deset tisíc dolarů, jinak to nepůjde. Takže organizátory čeká perspektiva několika let dobročinných večírků a shánění darů. To znamená zařídit bankovní účty, což dále znamená začít se řídit právními předpisy o tom, jak musí být organizována skupina přijímající finanční příspěvky a jednající s úřady. Opět je jasné, že taková skupina nemůže být rovnostářský kolektiv. A všechna tato pravidla jsou vynucována násilím. Pravda, v normálním životě se většinou nestává, že by se vyrojili policisté s obušky, aby vynucovali dodržování stavebních 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226767
D av i d G ra e b e r : U t o p i e
p rav i d e l
předpisů. Ale anarchisté ze zkušenosti dobře vědí, že pokud žijete tak, jako kdyby stát a jeho předpisy neexistovaly, nakonec se to stane. A to, že se pendreky objevují tak málokdy, jen napomáhá stavu, kdy je velmi těžké to násilí vidět. Tyhle předpisy skoro vždycky stojí na předpokladu, že normální vztahy mezi jednotlivci zprostředkovává tržní prostředí a normální kolektivy jsou vnitřně hierarchicky organizované. A protože násilí je nenápadné, vypadá to, jako by vliv předpisů nepramenil z vládního monopolu na použití síly, nýbrž ze samotné velikosti, pevnosti a hmotnosti dotyčných objektů. Když vám někdo řekne, že musíte být „realističtí“, obvykle mu tedy nejde o to, abyste si uvědomili přirozenou realitu materiálních faktů nebo snad nějakou nepříjemnou pravdu týkající se lidské povahy. Být „realistický“ většinou znamená brát vážně efekt systematické hrozby násilím. Tento efekt se dokonce projevuje i v jazyce. Proč se například domu říká „realita“? Základem tohoto slova není latinské res čili „věc“: pochází ze španělského real, „královský“, ve smyslu „náležející králi“. Všechna půda na území panovníka patří panovníkovi – a právně vzato je tomu stále tak. Proto má stát právo prosazovat své předpisy. Ale vláda nad územím je koneckonců monopolem na to, čemu se eufemisticky říká „moc“ a co je ve skutečnosti násilím. Jak řekl italský filozof Giorgio Agamben, z perspektivy svrchované moci je něco živé, protože to můžete zabít, a nemovitost je „realita“, protože ji stát může konfiskovat nebo zničit. Stejně tak je tomu i v mezinárodních vztazích. Pokud nějaký stát zaujme „realistickou“ pozici, můžete čekat, že zřejmě využije veškeré kapacity, které má k dispozici, včetně armády, aby prosazoval své národní zájmy. Jakou 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226767
1. Mrtvé zóny představivosti. Esej o strukturální stupiditě
„realitu“ tu máme vnímat? Rozhodně to není fyzická realita. Představa, že národy jsou entity podobné lidem, takže mají cíle a zájmy, je čistě metafyzická. Francouzský král má cíle a zájmy, ale nějaká „Francie“ je nemá. Proč je tedy „realistické“ předstírat, že je má? Protože ti, kdo národům a státům vládnou, mají moc povolat armády, vyhlásit invaze a bombardovat města, a mohou vyhrožovat použitím organizovaného násilí ve jménu toho, co popisují jako své „národní zájmy“. Takže „realistické“ je tuto hrozbu nepodceňovat. Národní zájmy jsou skutečné, protože vás mohou stát život. Důležitým termínem je zde „moc“. Stát má monopol na použití donucovací moci. Když slyšíme takovou frázi, cítíme blízkost politické filozofie, ve které moc ničit, způsobovat lidem bolest, vyhrožovat, že jim zlámete kosti (nebo třeba jen zavřít je nadosmrti do malé místnosti) slouží jako společenský ekvivalent samotné energie ovládající celý vesmír. Zkuste se zamyslet nad metaforami a významovými posuny, které umožnily vytvořit následující dvě věty: Vědci zkoumají podstatu fyzikálních zákonů, aby porozuměli silám ovládajícím svět. Policisté jsou odborníci na racionální aplikaci fyzické síly za účelem vynucování zákonů ovládajících společnost. To je podle mě přímo esence pravičáckého myšlení – politické ontologie, která jemnými prostředky dosahuje toho, že násilí definuje samotné prostředí naší existence a naše názory.70 Proto tvrdím, že levice byla v jádru svým duchem vždy 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226767