MILAN SYRUČEK
měl pádné důvody k tvrzení, že ze všech křížů, jež musel nést, nejtěžší byl lotrinský – de Gaullův. Mitterrand podporoval usnesení Národní rady odboje, týkající se poválečných ekonomicko-sociálních opatření. Ale neustálé rozmíšky mezi domácím a zahraničním odbojem a způsob, jakým de Gaulle přezíral domácí bojovníky, ho vedly k závěru, že generál odmítá každou službu Francii, která současně nepřispívá k jeho slávě. Domníval se, že generál si osobuje jako jediný právo na vlastenectví, že Francii personifikuje ve své osobě. V gaullismu viděl nebezpečí, že pohřbí ony mravní hodnoty, které stmelily odboj proti okupantům. De Gaulle skutečně usiloval o osobní moc. Prostě si nedovedl představit, že by své plány mohl realizovat s někým jiným, ve spolupráci s politickými stranami, v nějaké koalici. Když se v květnu 1958 dostal do čela, jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo vypracovat ústavu šitou podle jeho míry. Nelze tvrdit, že to bylo ke škodě Francie. Ostatně poté, co byl zvolen prezidentem Mitterrand, na této ústavě nezměnil ani řádku. I on hojně využíval stejných prezidentských pravomocí – to, co tak kritizoval u svého politického odpůrce. Znovu se dostáváme k tomu, co bylo patrné už při prvním setkání obou mužů koncem roku 1943 v Alžíru: ač v mnohém měli k sobě blízko, snášeli se jako voda a oheň. Oba chtěli být současně ohněm, který vzbuzuje žár, a vodou, která hasí jiné požáry. Krátce po de Gaullově smrti jsem začal psát jeho životopis, protože tato velká a rozporná postava francouzských dějin mě fascinovala. Nedomníval jsem se, že jeho tehdejší politický protipól – Mitterrand – se svým způsobem stane jeho nejvěrnějším nástupcem; svou politickou dráhou byl téměř ve všem antigaullistou. Kromě jediného: hodnocení vlastní úlohy. Snad i proto byl jako jediný z de Gaullových nástupců zvolen podruhé prezidentem? Abych byl přesný: týká se to vlastně jen jednoho nástupce: Giscarda d’ Estaing. Pompidou zemřel, aniž dokončil své první pre98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226633