MILAN SYRUČEK
měl pádné důvody k tvrzení, že ze všech křížů, jež musel nést, nejtěžší byl lotrinský – de Gaullův. Mitterrand podporoval usnesení Národní rady odboje, týkající se poválečných ekonomicko-sociálních opatření. Ale neustálé rozmíšky mezi domácím a zahraničním odbojem a způsob, jakým de Gaulle přezíral domácí bojovníky, ho vedly k závěru, že generál odmítá každou službu Francii, která současně nepřispívá k jeho slávě. Domníval se, že generál si osobuje jako jediný právo na vlastenectví, že Francii personifikuje ve své osobě. V gaullismu viděl nebezpečí, že pohřbí ony mravní hodnoty, které stmelily odboj proti okupantům. De Gaulle skutečně usiloval o osobní moc. Prostě si nedovedl představit, že by své plány mohl realizovat s někým jiným, ve spolupráci s politickými stranami, v nějaké koalici. Když se v květnu 1958 dostal do čela, jedním z jeho prvních rozhodnutí bylo vypracovat ústavu šitou podle jeho míry. Nelze tvrdit, že to bylo ke škodě Francie. Ostatně poté, co byl zvolen prezidentem Mitterrand, na této ústavě nezměnil ani řádku. I on hojně využíval stejných prezidentských pravomocí – to, co tak kritizoval u svého politického odpůrce. Znovu se dostáváme k tomu, co bylo patrné už při prvním setkání obou mužů koncem roku 1943 v Alžíru: ač v mnohém měli k sobě blízko, snášeli se jako voda a oheň. Oba chtěli být současně ohněm, který vzbuzuje žár, a vodou, která hasí jiné požáry. Krátce po de Gaullově smrti jsem začal psát jeho životopis, protože tato velká a rozporná postava francouzských dějin mě fascinovala. Nedomníval jsem se, že jeho tehdejší politický protipól – Mitterrand – se svým způsobem stane jeho nejvěrnějším nástupcem; svou politickou dráhou byl téměř ve všem antigaullistou. Kromě jediného: hodnocení vlastní úlohy. Snad i proto byl jako jediný z de Gaullových nástupců zvolen podruhé prezidentem? Abych byl přesný: týká se to vlastně jen jednoho nástupce: Giscarda d’ Estaing. Pompidou zemřel, aniž dokončil své první pre98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226633
FRANÇOIS MITTERRAND
zidentské období. Giscard v roce 1981 prohrál, protože byl příliš nedůsledným gaullistou, nikoli antigaullistou. Udivující je, že Francouzi, kteří v diskusích tak vášnivě hájí svou osobní svobodu, jsou nakonec rádi, mají-li v čele muže, který je řídí... Mitterrandova záhadnost, o níž jsem se při jeho zvolení prezidentem zmínil, spočívala v tom, že mnozí voliči ho léta znali z různých poslaneckých, státních a politických funkcí, ale podle nich mohli obtížně určit, jak probíhalo jeho politické zrání. Komunisté věděli, že jejich čelnému představiteli Waldecku Rochetovi projevoval osobní sympatie, ale názorově se lišili. Do Mitterrandovy blízkosti se dostávali i jiní komunisté, ale vždy na základě určitých osobních vlastností, nikdy ideového sblížení. Zvláště po válce byl Mitterrandův antikomunismus tak velmi silný, že odmítal spolupracovat s jakoukoli koalicí, v níž by komunisté tvořili jen jednu část. FKS považoval za „cizí“, což bylo nejmírnější vyjádření jeho antipatií vůči straně odvozující svůj původ z Říjnové revoluce. De Gaulle projevil smysl pro politickou realitu v tom, že – ač antikomunista – do své poválečné vlády komunisty povolal a jejich generálního tajemníka Maurice Thoreze učinil svým náměstkem. Z voleb do zákonodárného shromáždění koncem roku 1946 vyšli komunisté jako nejsilnější strana. To pocítil na vlastní kůži Mitterrand, když kandidoval v departementu Nièvre. S 25,5 % hlasů se jeho kandidátní listina umístila až jako druhá – první byla komunistická s 33,7 % a třetí byli socialisté ze SFIO. V roce 1951 kandidoval podruhé, to stál v čele listiny Demokratického a republikánského svazu nezávislých, a získal třetí místo. První byli opět komunisté, druzí gaullisté – Sdružení francouzského lidu (RPF). V Národním shromáždění Mitterrand zastupoval volební obvod Nièvre celkem 22 let. S výjimkou čtyřměsíční přestávky v roce 1958 „z důvodů opozice vůči investituře a de Gaullově ústavě“, jak uvedl. Čtyři roky byl senátorem, poté zaujal poslanecké místo. A jak podtrhuje, vždy hlasoval pro ekonomické a sociální zákony navržené socialisty. 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226633
MILAN SYRUČEK
Radním v Nevers (departementu Nièvre) byl až do roku 1959 a od roku 1949 členem generální rady Montsaucha. Kromě těchto tří různých poslaneckých funkcí zasedal ve vládě celkem po sedm let. Jak tvrdil, bylo to vždy, kdy členy této vlády byli socialisté. V roce 1948 odmítl Schumanovu nabídku, aby se stal ministrem vnitra, jen proto, že se socialisté odmítli podílet na jeho vládě. Cituji Mitterrandova slova; v té době svá poslanecká křesla nevybojoval s podporou socialistů, nýbrž jako jejich protikandidát. Pokud bych se měl odvolávat na jeho citáty z oné doby, nebyly by příliš lichotivé pro stranu, v jejímž čele stanul v roce 1971. Po pravdě je nutno přiznat, že složením a programem již nebyla tou stranou, která po válce hájila růžové barvy francouzských socialistů. Platí-li obecně, že nikdy nevstoupíme dvakrát do stejné řeky, platí to v tomto případě dvojnásobně. Zbývá otázka, proč Mitterrand vstoupil do služby čtvrté republiky, kterou tak kritizoval. Zejména za to, že sklouzává svým politikařením k předválečnému stavu, ke třetí republice. Vysvětluje to snahou prosadit politické zájmy bývalých zajatců. Prvním ministerským křeslem, jež přijal, bylo křeslo na ministerstvu zabývajícím se jejich problémy; čeho nedosáhl v sedmadvaceti, kdy mu Henri Frenay nabízel funkci generálního tajemníka, podařilo se mu o tři roky později. Věnoval se rovněž evropským problémům, jak o tom svědčí například jeho účast na evropském kongresu v Haagu v květnu 1948. Účastnily se ho nejvýznamnější osobnosti té doby. Na pozvání Winstona Churchilla, který byl faktickým iniciátorem zrodu tohoto nového evropského hnutí, přijeli Konrad Adenauer, Harold Macmillan, Paul-Henri Spaak, Albert Coppé, Altiero Spinelli a další, celkem osm set představitelů různých organizací, hnutí a jednotlivci. Ti všichni měli společný cíl vytvořit jednotnou, federativní Evropu založenou na základních právech, míru, demokracii, svobodě, rovnosti a za spoluúčasti občanů. Z jejich podnětu 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226633