Jindřich nad tou naivitou vraštil čelo. Proto požádal Michala, aby mu vysvětlil, že k Američanům nemůže ani v civilu. Snadno totiž poznají, že je zběh, a žádný azyl mu neudělí, naopak ho bez průtahů vydají zpátky. Jediné, co mu může poradit a doporučit, je setrvat v bezpečném úkrytu, jaký skýtá obydlí, v němž se zrovna nachází, a to každopádně do doby, než příslušníci Rudé armády opustí město. Budou sice vystřídáni strážním oddílem, ale i ten jednou definitivně zmizí. Pak se naskytnou jiné, příhodnější podmínky. Michal pohotově překládal a Jindřich z pohnutě odevzdaného výrazu v Rusově tváři s úlevou seznal, že se poslušně podvoluje. Pak se obrátil k Ireně. „Musíš promluvit s Jirkou, vysvětlit mu, že musí mlčet. Že taky na něm záleží, jak to s tím Rusem dopadne.“ „To už jsem udělala,“ řekla dotčeně Irena. „Myslíš, že mě to hned nenapadlo? Zatím mě v ničem nezklamal. Po Mirkově zatčení ho taky vyslýchali. Přitom věděl ledacos a nenechal se nachytat. To teď nehrozí. Postačí, když bude držet jazyk za zuby, a to on dovede.“ Obrátil se k Michalovi: „A před otcem ani muk, rozumíš? Pokud mu neuniklo naše setkání, řekni mu po pravdě, že ses zajímal o místo v cihelně, který jsem ti nabídl. A vůbec…“ Přisunul se blíž: „Už sis to rozmyslel?“ „Rozmyslel,“ přikývl bez váhání, „a ohlásil to šéfovi. Bez námitek vzal na vědomí, že přecházím do provozu strategicky významnějšího pro národní hospodářství. Tak se tomu teď říká. Od prvního června bych nastoupil u vás.“ „Výborně, to nám všechno hodně usnadní. Potřebuju, abys mi byl nablízku.“ Když Michal odešel, chystal se také k odchodu. Irena sledovala jeho přípravy s nezastíraným nepochopením. „Nechceš raději zůstat na noc?“ zeptala se Irena. „Nebudem tady sami…“ Zatvářila se pobaveně: „A byli jsme někdy? Jirka…“ Mávl rukou. „Ten sem přece patří, je to tvoje dítě. Ale ten…“ „Proč by ti měl vadit?“ přerušila ho vyčítavě. „Je zalezlý ve sklepním kumbálu, už jsem mu to tam zařídila. Takový 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226602