Jindřich nad tou naivitou vraštil čelo. Proto požádal Michala, aby mu vysvětlil, že k Američanům nemůže ani v civilu. Snadno totiž poznají, že je zběh, a žádný azyl mu neudělí, naopak ho bez průtahů vydají zpátky. Jediné, co mu může poradit a doporučit, je setrvat v bezpečném úkrytu, jaký skýtá obydlí, v němž se zrovna nachází, a to každopádně do doby, než příslušníci Rudé armády opustí město. Budou sice vystřídáni strážním oddílem, ale i ten jednou definitivně zmizí. Pak se naskytnou jiné, příhodnější podmínky. Michal pohotově překládal a Jindřich z pohnutě odevzdaného výrazu v Rusově tváři s úlevou seznal, že se poslušně podvoluje. Pak se obrátil k Ireně. „Musíš promluvit s Jirkou, vysvětlit mu, že musí mlčet. Že taky na něm záleží, jak to s tím Rusem dopadne.“ „To už jsem udělala,“ řekla dotčeně Irena. „Myslíš, že mě to hned nenapadlo? Zatím mě v ničem nezklamal. Po Mirkově zatčení ho taky vyslýchali. Přitom věděl ledacos a nenechal se nachytat. To teď nehrozí. Postačí, když bude držet jazyk za zuby, a to on dovede.“ Obrátil se k Michalovi: „A před otcem ani muk, rozumíš? Pokud mu neuniklo naše setkání, řekni mu po pravdě, že ses zajímal o místo v cihelně, který jsem ti nabídl. A vůbec…“ Přisunul se blíž: „Už sis to rozmyslel?“ „Rozmyslel,“ přikývl bez váhání, „a ohlásil to šéfovi. Bez námitek vzal na vědomí, že přecházím do provozu strategicky významnějšího pro národní hospodářství. Tak se tomu teď říká. Od prvního června bych nastoupil u vás.“ „Výborně, to nám všechno hodně usnadní. Potřebuju, abys mi byl nablízku.“ Když Michal odešel, chystal se také k odchodu. Irena sledovala jeho přípravy s nezastíraným nepochopením. „Nechceš raději zůstat na noc?“ zeptala se Irena. „Nebudem tady sami…“ Zatvářila se pobaveně: „A byli jsme někdy? Jirka…“ Mávl rukou. „Ten sem přece patří, je to tvoje dítě. Ale ten…“ „Proč by ti měl vadit?“ přerušila ho vyčítavě. „Je zalezlý ve sklepním kumbálu, už jsem mu to tam zařídila. Takový 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226602
pohodlí určitě neměl ani doma. Kdo ví, jestli tam vůbec znali postel. Pomáhal mi ji rozložit a vypadal, jako by v životě nic takovýho nespatřil. Chtěl se uložit na zem.“ „To ještě neznamená, že v posteli nikdy neležel. Ve válce se ukládal na holou zem a nikdy předem nevěděl, jestli z ní vstane živý. Ale o to nejde. Zkrátka je tu někdo cizí a to mě znepokojuje.“ „To potom znamená, že nezůstaneš na noc, dokud tady bude on? Tak tomu mám rozumět?“ „Promiň, takhle jsem to nemyslel, ale je toho na mě moc. Pořád přemýšlím, jak to s ním provedem, a pohříchu mě nic nenapadá. A pomyšlení, že máme pod střechou člověka, po kterým už možná vyhlásili pátrání a v případě dopadení mu hrozí to nejhorší, není taky nic povzbuzujícího, když už pomíjím následky pro ty, co mu napomáhali.“ Přistoupila k němu, vsunula mu ruce pod svěšené paže a čelem se opřela o jeho hruď: „A právě proto bysme neměli zůstávat každý jinde, zrovna teď, když k tomu došlo. Přiznávám, že jsem tak docela nevěřila, že se odhodláš a nenecháš mě v tom samotnou, ale já prostě nemohla na nic dál čekat…“ Přitiskl ji k sobě a řekl: „To bych přece nedokázal, Irí. Jak sis to mohla myslet? Zaváhal jsem, pravda, postavilas mě před hotovou věc, ale vyhnout jsem se tomu nemohl a ani nechtěl. Tys to hned nepoznala?“ „Ale ano, poznala, ale člověka se vždycky zmocní pochybnost, když se podílí na něčem ožehavým s někým jiným. Tak už to bývá, odpusť.“ „Není co. Teď se zrovna obávám, aby neudělali razii ve všech domácnostech ve městě. Určitě budou počítat i s možností, že někdo ze zdejších o tom něco ví, nebo ho dokonce skrývá. Brzy budem mít příležitost se přesvědčit, jakou důvěru k nám chovají naši ruští přátelé.“ Pročísl bradou její vlasy, vonící heřmánkovým odvarem: „Zůstala v zásobníku ještě teplá voda?“ „Je jí tam dost pro nás oba. Donesu ti novou osušku.“
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226602
7 Jindřich upřeně zíral před sebe do řídké tmy letní noci. Vychutnával naplno klid noci stejně jako blízkost ženy a cítil na hrudi hedvábný dotyk Ireniných ňader a v rozkroku vklíněné pevné stehno. Lokl si z láhve žitné, která stála na nočním stolku, a pomalu nechal palčivou tekutinu proklouznout jícnem. Teprve teď byla pohoda okamžiku úplná. Nenadálým pohybem Irenu probudil. Cítil, jak ho řasy otevřených očí zašimraly na kůži. „Pamatuješ, jak jsme tady takhle leželi skoro před rokem?“ zašeptal, a když nabyl jistoty, že úplně procitla a pozvedla hlavu, pokračoval: „Za pár dnů to bude rok, co jsme se dozvěděli, že se Spojenci vylodili ve Francii a začala invaze. Bylo to někdy odpoledne. Přišel s tím táta, domákl se to od někoho na poště. To víš, v telefonní ústředně se ledacos s předstihem provalilo. Z protektorátní žvanírny to vypadlo v náležité úpravě až příštího dne. Zapíjeli jsme to zrovna touhle žitnou, nic jinýho nebylo k mání, ale i tak bylo dobrý všechno, co mělo říz. Tak se odbývala naše tichá noční oslava. Do práce jsem šel rovnou od tebe, ty za mnou se zpožděním, aby nás neviděli přicházet spolu, bylo to beztak zbytečný, věděl o nás kdekdo. Koho jsem tehdá potkal, ten mě zdravil do véčka zdviženými prsty. A od toho dne se taky o překot uzavíraly sázky, kdo tady bude dřív, západní Spojenci, nebo Rusové? Ale pak jsme to jaksi pustili z hlavy. Nikdo si nepředstavoval, že se to tak protáhne.“ „Taky sis vsadil?“ „Jasně. Ovšem pokud by se týkalo našeho města, a o to šlo především, prohrál bych. Věřil jsem zápaďákům, ale zdržely je Ardeny, a to se už nedalo dohnat.“ Podal jí láhev. Dopřála si hlt, vrátila mu ji a otřásla se jako pes po koupeli. „Už mi to jako dobrý pití nepřipadá. Je to jen sprostá kořala.“ „Za velkých a příznivých událostí chutná každý patok lahodně. Jenomže teď, když se pokoušíš v sobě utlumit pochybnosti o něčem, co tě sužuje, ztrácí chuť i nejskvělejší chlast. Mám ti donést koňak?“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226602