mravů ozve sebemenší námitka. Nikdo v Ženevě nemá tedy větší nárok ucházet se o to, aby se stal kazatelem. Castelliova žádost se také setká s jednomyslným souhlasem magistrátu a 15. prosince 1543 je přijato rozhodnutí: „Protože Sebastian je muž učený a nanejvýš schopný sloužiti církvi, ukládá se tímto zaměstnat ho v církevní službě.“ Jenže magistrát nepočítal s Kalvínem. Jakže? Aniž se ho magistrát předem poníženě dotázal, ustanovil kazatelem a učinil tím členem jeho konzistoře Castellia, člověka, který by se mu mohl pro svou vnitřní nezávislost stát nepohodlným? Kalvín okamžitě podá protest proti Castelliovu jmenování a svůj nekolegiální zásah odůvodňuje v dopise Farelovi těmito nejasnými slovy: „Existují závažné důvody, které nepřipouštějí toto jmenování… Tyto důvody jsem ovšem radě pouze naznačil a nevyslovil, zároveň jsem se však postavil proti jakémukoli nesprávnému podezření, které by mohlo poškodit jeho pověst. Mým úmyslem je všemožně ho šetřit.“ Když čteme všechna ta nejasná a tajuplně zastřená slova, zmocní se nás zprvu nepříjemné podezření. Nevypadá to skutečně tak, že Castellio se opravdu dopustil nějaké hanebnosti, která mu nedovoluje zastávat hodnost kazatele, že má nějakou skvrnu, kterou Kalvín dobrotivě skrývá pod pláštěm křesťanské shovívavosti, aby ho „šetřil“? Jakého provinění, ptáme se, se dopustil tento vážený učenec, že 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226341
je Kalvín tak velkomyslně zamlčuje? Nezmocnil se snad cizích peněz, nezhřešil snad se ženami? Neskrývá se snad za jeho obecně známou bezúhonností nějaké pokrytectví? Ale Kalvín záměrně nejasně nechává vznášet se toto velmi neurčité podezření nad Castelliem a nic není pro čest a vážnost muže osudnější než takováto „šetrná“ nevyjasněnost. Ale Sebastian Castellio nechce být „šetřen“. Má čisté svědomí, a jakmile se doví, že to byl Kalvín, kdo mu chce za jeho zády zabránit, aby mohl vykonávat své povolání, vystoupí a žádá, aby Kalvín před magistrátem veřejně sdělil, z jakých důvodů se staví proti tomu, aby se stal kazatelem. Nyní musí Kalvín přiznat barvu a prozradit Castelliův tajuplný přestupek. Konečně se dovídáme, jaký to byl zločin, jejž Kalvín s takovou delikátností tajil: Castellio – jak strašlivý blud! – nebyl na dvou zcela bezvýznamných místech v Bibli téhož názoru jako Kalvín, pokud šlo o jejich teologický výklad. Za prvé vyslovil mínění – a v tom s ním nahlas nebo potichu souhlasí snad všichni teologové –, že Šalamounova Píseň písní není poezie duchovní, nýbrž světská; hymnus na Šulamit, jejíž ňadra poskakují jako dva koloušci na pastvině, je milostná píseň naveskrz světská a vůbec to není oslava církve. I druhá odchylka je bezvýznamná: Castellio přikládá Kristově cestě do pekel jiný význam než Kalvín. Ukazuje se, že „velkomyslně zamlčený“ Castelliův zločin je zcela malicherný a bezvýznamný, a je těžké 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226341
pochopit, proč mu pro tohle byla odepřena kazatelská hodnost. Ale – a v tom je vlastní příčina tohoto rozhodnutí – pro Kalvína neexistují v učení žádné maličkosti a malichernosti. Pro metodického ducha, který usiluje o nejvyšší jednotu a autoritu nové církve, je i nejmenší odchylka stejně nebezpečná jako ta největší. Kalvín nepřipustí, aby se v jeho tak mohutně založené logické stavbě pohnulo jediným kamenem nebo třeba i kamínkem, a stejně jako v životě politickém, v morálce a právu, tak i v ohledu náboženském považuje jakoukoli formu svobody za zásadně neúnosnou. Má-li jeho církev vytrvat, musí zůstat autoritativní od základů až po poslední a nejdrobnější ozdůbku, a kdo tento vůdcovský princip neuznává, kdo se v liberálním smyslu pokouší samostatně myslet, pro toho není v jeho státě místo. A tak je to předem marná námaha, když rada vyzve Castellia a Kalvína k veřejné výměně názorů, aby mohla jejich rozpor vyřešit po dobrém. Neboť je nutno stále znovu si připomínat, že Kalvín chce toliko poučovat, ale že nepřipustí, aby sám byl poučen nebo uznal pravdu jiného; on nikdy s nikým nediskutuje, on jen diktuje. Hned v prvních slovech vyzve Castellia, aby se „podřídil našemu názoru“, a varuje ho, „aby nedůvěřoval ve svůj vlastní úsudek“, což je zcela v souladu s jeho světovým názorem o nezbytnosti jednoty a autority v církvi. Ale také Castellio zůstává věrný sám 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226341