mravů ozve sebemenší námitka. Nikdo v Ženevě nemá tedy větší nárok ucházet se o to, aby se stal kazatelem. Castelliova žádost se také setká s jednomyslným souhlasem magistrátu a 15. prosince 1543 je přijato rozhodnutí: „Protože Sebastian je muž učený a nanejvýš schopný sloužiti církvi, ukládá se tímto zaměstnat ho v církevní službě.“ Jenže magistrát nepočítal s Kalvínem. Jakže? Aniž se ho magistrát předem poníženě dotázal, ustanovil kazatelem a učinil tím členem jeho konzistoře Castellia, člověka, který by se mu mohl pro svou vnitřní nezávislost stát nepohodlným? Kalvín okamžitě podá protest proti Castelliovu jmenování a svůj nekolegiální zásah odůvodňuje v dopise Farelovi těmito nejasnými slovy: „Existují závažné důvody, které nepřipouštějí toto jmenování… Tyto důvody jsem ovšem radě pouze naznačil a nevyslovil, zároveň jsem se však postavil proti jakémukoli nesprávnému podezření, které by mohlo poškodit jeho pověst. Mým úmyslem je všemožně ho šetřit.“ Když čteme všechna ta nejasná a tajuplně zastřená slova, zmocní se nás zprvu nepříjemné podezření. Nevypadá to skutečně tak, že Castellio se opravdu dopustil nějaké hanebnosti, která mu nedovoluje zastávat hodnost kazatele, že má nějakou skvrnu, kterou Kalvín dobrotivě skrývá pod pláštěm křesťanské shovívavosti, aby ho „šetřil“? Jakého provinění, ptáme se, se dopustil tento vážený učenec, že 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226341