ostavil na zem, zvedl lucernu a vykročil k domu, p následován zkoprnělou paní, která věděla, že tam je králevic a jeho sluha, a vyvstával na ní studený pot. Vlekla se kupředu jako svázaná. Vešli do domu, tam se všechno třpytilo slavnostní výzdobou, ale po princi a sluhovi nebylo nikde ani stopy. Paní Tchien to velice zarazilo, ale nic nedala najevo a nabyla trochu ducha. Začala zastírat pravdu obratnými slůvky. „Můj drahý pane,“ rozkládala, „co jste mi odešel, nepřestala jsem dnem nocí vzpomínat. Pak jsem jednoho dne zaslechla v rakvi nějaký šramot a hned mě napadlo, co je z minulosti známo případů jen zdánlivého úmrtí. Snad i on je živ! řekla jsem si a nedalo mi to, až jsem otevřela rakev – musela jsem ji rozbít sekerou … Buď Nebesům i zemi chvála, že jsem se nemýlila, že mě potkalo to nesmírné štěstí a vy jste opět se mnou!“ „Děkuji ti, paní,“ přerušil ji manžel, „za tvou dobrou vůli. Něco mě tu ale zaráží: copak to znamená, že máš na sobě nejpřepychovější oblečení, když jsi teprve krátce držela smutek?“ Panička byla v odpovědi pohotová: „K tak radostné události, jako je váš návrat, jsem přece nemohla zůstat ve smutku, slušelo se a patřilo vítat vás v brokátu a hedvábí, aby to bylo šťastným znamením.“ „No dobrá, ale ještě něco se mi tu jaksi nezdá. Jak to, že rakev s mým tělem nestála v síni? Pročpak
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226318
jsi mě vystěhovala do staré kůlny za domem? To se také slušelo a patřilo?“ Na to už paní Tchien odpověď neměla. Č uang-c’ se rozhlédl po prostřených stolech s mísami a poháry, ale už se na nic neptal, jen svou paní požádal, aby mu přihřála víno, a začal si statečně přihýbat. Panička zůstávala v krajní nejistotě, ale pořád naivně doufala, že ji bývalý manžel vezme na milost a vše bude jako dříve. O překot mu dolévala, sladce vrkala a lichotila se k němu ve snaze ho zlákat na lůžko. Ale manžel, už pořádně pod párou, vzal list papíru a napsal na něj čtyřverší: Byl tady závazek, co manžele pojí, nemohu však opětovat lásku tvoji. Kdybych se dnes s tebou poznovu měl sblížit, stará hlava má tvé sekery se bojí. Paní Tchien polil ruměnec studu a další slova jí uvázla v hrdle. A Čuang pokračoval ve veršování: Kde je jaká láska po tak dlouhé době? Stačí spatřit jiného, a hned je cizí tobě. Sotva zavřela se rakev, už sekeru zdvihá, jak má vydržet, než oschne hlína na tvém hrobě!
101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226318
„Ukáži ti ty dva, chceš?“ řekl pak mistr a ukázal ke dveřím. Paní Tchien se ohlédla, a hle, králevic z Čchu a jeho starý sluha vstupovali do místnosti! Strnula úlekem, obrátila se k Čuangovi – ten však zmizel! Otočila hlavu znovu ke dveřím, a tam už také nikoho neviděla! Zato mistr seděl opět na svém místě. Nebylo žádného královského vnuka ze státu Čchu, nebylo žádného starého sluhy. Byl stále jen mistr Čuang, který se proměnil ve dvě jiné bytosti, ovládaje umění rozdělit se ve viditelné a neviditelné. Nevěrná žena pochopila, a v tom okamžiku propadla zoufalství. Nevědouc kudy kam odepjala si vyšívaný pás, uvázala ho na stropní trám a oběsila se na něm. Běda přeběda, tohle byla smrt opravdová, a Čuang, když to viděl, odřízl mrtvolu a uložil ji do rozbité rakve. Pak opřen o rakev dlouho prozpěvoval verše, doprovázeje se bubnováním na hliněnou mísu, jako by byla hudebním nástrojem. Jeho píseň zněla: Bez srdce je Příroda, co nás oba stvořila. Já jsem nebyl manžel tvůj a ty žena má. Spojila nás náhoda, teď nám ale došel čas.
102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226318