98
Lydie Romanská
„Aspoň se trochu nadzdvihni, stara!“ Janovská se snažila nadzvednout na slabých pažích, chtěla se nadlehčit, nešlo to… „Bolí to,“ ukazovala na kyčle a záda, hladila si pokrčené nohy nezvyklé nízkému sedu. Nic naplat, nepřítel byl tu a se zvláštní rozkoší odíral tu živou, bezmocnou a neforemnou masu, jako by se chtěl mstít, za co… Zvedla si prázdné prsy, Ferdin párkrát projel hadrem růžová, jako živá místa pod nimi, kůže plácla na své místo plná hnědých ostrůvků, drsných znamének a zase šupiny, šedý tvaroh prosvítal slonovinou a potom nachověl nezvyklý takovému dráždění. Vydrhl jí vrásčitý obličej, stiskla víčka. „Vždyť mě utopíš,“ lapala po dechu, „fuj!“ Mýdlo štípe a v ústech je nechutné, držela, na okamžik si připadala malá, vzpomněla si na něco, bylo to v ní jako návrat, překvapení, jako by ucítila pohlazení, známou ženskou ruku, ale byl to Ferdin a pociťoval lítost. „Kdy si se naposledy… no, nebude to trvat věčně,“ mručel. Povolil, ubral na síle, jeho pocity prodělávaly vývoj, přece jen to byla jeho nevěsta, má, co si zasloužil, dostal to, co si vybral, co se k němu hodí, vypovídá to o něm, a mělo by mluvit dobře. Když bylo hotovo, zabalil ji jako dítě do starého lajn tuchu, nadřel se dost, než ji vytáhl z trok a svalil na postel.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226232