Vyměnili jsme si s Jackabym pohledy. Bylo mi jasné, že mého zaměstnavatele napadlo totéž. „Jakému zvířeti podle Billa ty stopy patřily?“ zeptal se Jackaby. Mrkla jsem po očku na těžké pušky a ostré lovecké nože rozvěšené na stěnách vozu. „Mohla to být puma, ne?“ „Ne-e,“ houkl zepředu Hudson. „Bill říkal, že připomínaly vlčí nebo liščí stopy, ale byly větší — větší než medvědí. Vob choduje s lovcema v tomhle kraji dýl, než dokážu spočítat, takže jestli je v těchhle lesích něco, co Bill nikdy neviděl…“ — průhledem do vozu nakoukla zarostlá, vousatá tvář s úsměvem od ucha k uchu — „chci to ulovit.“ Hudson se zase narovnal, a zatímco vůz kodrcal po kamenité cestě, vesele si pobrukoval. Měkká kožešina, na které jsem seděla, mi najednou už tak příjemná nepřipadala, a nabroušené lovecké nástroje náhle působily daleko nebezpečněji. Ztěžka jsem polkla a kus sušené zvěřiny mi sjel do krku. Charlie Barker a Hank Hudson patřili mezi nejsympatičtější lidi, se kterými jsem se seznámila po příjezdu do Států — ale teď to vypadalo, že tenhle výlet strávím v obavách, aby kulky, které Hudson právě nakoupil, nakonec nepatřily Charliemu. Vůz nadskakoval a krabice s náboji pod lavicí cinkaly. Byly to ty veliký.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226159