ROWAN COLEMAN
a budeme se řídit pravidly, máme velikou šanci, že na konci pošleme Smrt pryč s prázdnýma rukama. A také toho dne, kdy jsem se dozvěděla, co se stalo mému milovanému Vin centovi, jsme věděli, že jsme na správné cestě zachránit téhle malé holčičce život. Bude to sice těžké, ale my to zvládneme. A potom mě odvolali ze sálu, aby mi řekli, že Vincent je těžce zraněný a že ho nejprve letecky převezli do Camp Bas tion, kde ho stabilizují, a potom ho přemístí do Birmingha mu. A první věc, která mě v tom okamžiku napadla, byla, že už se nebudu moct vrátit zpátky na sál a pomáhat bojovat s ostatními o život té malé holčičky. Nemohla jsem tam jít zpátky, protože jsem věděla, že pokud toho dne má být za chráněn jenom jediný život, nechci, aby to byl ten její. Byla to temná myšlenka, strašlivá, iracionální a nesku tečně sobecká, ale přesto mě právě tohle napadlo. Poslední dobou na to vzpomínám, přinutím se na to myslet a uvažu ju nad podivnými vesmírnými volbami, které si myslíme, že máme. Přemýšlím o všech slibech, které dáváme, a o modlit bách, které posíláme tam nahoru k Bohu, ve kterého vlastně ani nevěříme. Vezmi si ji, ne jeho. Prosím tě, Bože, neber si jeho. Samozřejmě mě okamžitě poslali domů. Na moje místo na sále nastoupila jiná sestra a tu malou holčičku tehdy za chránili. Vzpomínám si, že mi to připadalo jako věčnost, než mi konečně zavolali a oznámili mi, že Vincent je dostatečně stabilizovaný na to, aby ho mohli převézt do Británie. Dok toři se tehdy domnívali, že to určitě zvládne. Okamžitě jsem nasedla do svého červeného auta a rozjela se do Birmingha mu. Chtěla jsem u něho být od prvního okamžiku, kdy ho sem převezou. 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226112