Tahle hodina norštiny se asi bude vymykat normálu. „Vítejte, vítejte,“ zašvitořila Synne. „Jen se posaďte. Na lavice jsem vám rozestavila jmenovky. Dáte si skořicové šneky? Jsou domácí.“ Přelétla jsem třídu pohledem. Někteří už svoje místo našli. Ylva-Merete a Nadif seděli vedle sebe na spodku podkovy vzadu ve třídě. Uprostřed řady u okna seděl Bjørn Inge s přiblblým širokým úsměvem a po jeho pravé ruce seděla Ahn a mračila se. Nebylo těžké pochopit proč. Jak už jsem říkala, Bjørn Inge má ve zvyku při hodinách prdět. Naproti Ahn a Bjørnovi Ingemu seděly zády ke zdi ob jedno místo Karianne a Anette. Jsou to dvojčata a většinou sedí přímo za mnou a Nilsem. Napravo od Anette bylo taky jedno volné místo. A vedle něho, nejblíž u katedry, seděla Frida. Rychle mi došlo, kde budu sedět já. Ostatní sice dostali nová místa, ale Synne ví, že musím sedět u katedry a že mi nemůže svítit do očí. Mohla mě tedy posadit jen na jedno místo: do lavice přímo naproti Fridě, zády k oknu. Vzala jsem si skořicového šneka a pobídla Nilse, aby šel za mnou. Přestože jsme skončili ve stejné řadě jako Bjørn Inge, vyšli jsme z toho docela dobře. Optimismus mi ale dlouho nevydržel. Se skořicovým šnekem to bylo podobně. Když jsem si přečetla jmenovky na lavicích vedle té mojí, měla jsem co dělat, abych celého šneka nevyplivla. Pak jsem ho v záchvatu čiré paniky spolkla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226103