rozhodně ne smetí, v němž se dalo najít cokoli – kousky nějakých fólií, dřevěné štěpiny nebo úlomky betonu a armovacích drátů. Inu, jak se říká: na atom s lopatou. Dozimetry s údaji o dávkách, jaké jsme dostávali, měl v rukou „pověřený důstojník“, od něhož jsme se nedověděli nic. Když se někdo zeptal, vyslechl spíš rozkaz než odpověď: „Vojáci! Vše je v mezích normy…“ Jenže jakápak norma? Uklízeli jsme bezprostřední okolí havarované jaderné elektrárny… Ve dvacátém století… Traktory a buldozery, které se tam používaly, byly bez řidiče, na dálkové ovládání. No a za těmi jsme šli my a sbírali, co po strojích zbylo. Dýchali jsme prach v jejich stopách. Za směnu jsme každý vystřídali tak třicet tzv. Istrjakovových roušek, kterým se mezi vojáky říká „náhubek“. Je to věc velmi nepohodlná a nedokonalá. Často jsme si je strhávali, protože zejména ve slunečním žáru se přes takovou věc dýchat nedá. A pak? Pak jsme další tři měsíce opravdu byli na cvičení. Stříleli jsme na cíl. Učili se zacházet s novým samopalem. Cvičili nás asi pro případ jaderné války (ušklíbne se ironicky). Alespoň já to tak chápal… Ani nás nepřevlékli – nechali nás v těch uniformách, ve kterých jsme uklízeli kolem reaktoru… Načež nám dali podepsat papír… Že budeme dodržovat mlčenlivost… Já mlčel… A i kdybych byl mohl mluvit, komu bych to vyprávěl? Ihned po odchodu z armády jsem se stal invalidou druhého stupně. Ve dvaadvaceti letech. Pracoval jsem ve fabrice. Vedoucí dílny: Ukonči nemocenskou, nebo ti to strhneme. Strhli mi to. Šel jsem k řediteli: Nemáte na to právo. Jsem Černobylec. Zachraňoval jsem vás. Chránil!… – My tě tam neposlali. V noci mě probouzí maminčin hlas: Synáčku, proč mlčíš? Vždyť ty nespíš, ležíš s otevřenýma očima… A máš rozsvíceno… Já mlčím. Kdo je připraven mě vyslechnout? Promluvit se mnou tak, abych mu odpověděl. Svými slovy… Jsem sám… – Už se nebojím smrti… své smrti… Ale netuším, jak budu umírat… Kamarád umíral… Narostl, opuchl… jako bečka… A soused… 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226069
Taky tam byl, jeřábník. Zčernal jak uhel, vyschl do dětské velikosti. Je mi záhadou, jak budu umírat… Kdybych si mohl vybrat, jakou smrtí umřu, tak obyčejnou. Ne černobylskou. Jedno ale vím přesně: se svou diagnózou to daleko nedotáhnu. Kdybych vytušil ten okamžik, prohnal bych si kulku hlavou… Byl jsem v Afghánistánu… Tam bylo tohle lehčí… Kulek bylo dost… Do Afghánistánu jsem odjížděl jako dobrovolník. A do Černobylu taky. Sám jsem si požádal. Pracoval jsem v Pripjati. Celé město bylo obehnané dvěma ploty z ostnatého drátu, vypadalo to tam jako na státní hranici. Krásné mnohopatrové domy v ulicích, pokrytých tlustou vrstvou písku a s vykácenými stromy… Vypadalo to jako záběry ze sci-fi filmu… Dostali jsme rozkaz vytěžit do hloubky dvaceti centimetrů kontaminovanou půdu a nahradit ji stejnou vrstvou písku. Volno jsme neměli žádné. Prostě jako za války. Schovávám si výstřižek z novin… O operátorovi Leonidu Toptunovovi, to on měl tu noc službu na stanici a zmáčkl červené tlačítko havarijního nebezpečí několik minut před výbuchem. Nefungovalo… Léčili ho v Moskvě. Abychom mohli někoho zachránit, je potřeba tělo, rozhazovali rukama lékaři. A jemu na těle zůstal jediný zářením nezasažený kousek kůže na zádech. Pochovali ho na Mitinském hřbitově. Rakev zevnitř obložili fólií… Nad ním je půldruhého metru betonových desek s olověnými pláty. Přijede otec… Stojí a pláče… Kolem lidi: Tvůj prokletý syn, ten hajzl, skapal!… A on byl jen operátor… A je pohřbený jako přivandrovalec odkudsi z kosmu… Měl jsem radši padnout v Afghánistánu! Mluvím upřímně, někdy mě přepadají takové myšlenky. Tam byla smrt něčím obvyklým… Pochopitelným… – Z vrtulníku… Když jsem letěl nízko nad zemí, všímal jsem si všeho… Dole srnky, divocí kanci… Vyzáblí, malátní… Pohybují se jako ve zpomaleném filmu… Žrali trávu, co tam rostla, a pili zdejší vodu… Nechápali, že odtud taky mají zmizet… Odejít zároveň s lidmi… 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226069
Odjet, nebo neodjet? Létat, nebo nelétat? Já jsem komunista, jak jsem mohl nelétat? Dva navigátoři odmítli, že prý mají mladé ženy, děti ještě nemají. Dostali důtku. Jejich kariéra skončila! Existoval ještě mužský soud. Čestný soud. Víte, to je hazardérství: On to nedokázal, ale já půjdu. Teď uvažuju jinak… Po devíti operacích a dvou infarktech… Teď už nikoho nesoudím, chápu je. Mladí chlapci. Ale já bych stejně letěl… To je přesné. On to nedokázal, ale já půjdu. To je mužská hrdost! Shora… Z výšky… Ohromovalo nás množství techniky: těžké vrtulníky, střední vrtulníky… MI-24 – to je bojový vrtulník… K čemu byl v Černobylu bojový vrtulník? Nebo k čemu byly vojenské stíhačky MI-22? Letci… Mladí chlapci… Stojí v lese vedle reaktoru a nabírají rentgeny. Ale je to rozkaz! Vojenský rozkaz! Ale proč bylo zapotřebí posílat tam takové množství lidí, vytrhovat je z rodin? Proč? (Přechází v křik.) Byli tu zapotřebí odborníci, nikoli lidský materiál. Shora… Je vidět… Zbořený dům, spousta spadlého haraburdí… a obrovské množství maličkých lidských figurek. Stál tam jakýsi stožárový jeřáb, ale mrtvý, ještě se trošku pootočil nad střechou a umřel. Roboty umíraly… Naše roboty, které vyvinul akademik Lukačev pro výzkum Marsu… Japonský robot podobající se člověku… Jenže… Zřejmě jim shořelo veškeré vnitřní zařízení – působením vysoké radiace. A vojáčci v gumových šatech a v gumových rukavicích běhali sem tam. Byli takoví malí, když jsem se na ně díval z nebe… Všechno jsem si zapamatoval… Myslel jsem si, že o tom budu vyprávět synovi… Ale když jsem přijel: Tati, jaké to tam je? – Jako ve válce. Nevěděl jsem, co bych víc řekl…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226069