rozhodně ne smetí, v němž se dalo najít cokoli – kousky nějakých fólií, dřevěné štěpiny nebo úlomky betonu a armovacích drátů. Inu, jak se říká: na atom s lopatou. Dozimetry s údaji o dávkách, jaké jsme dostávali, měl v rukou „pověřený důstojník“, od něhož jsme se nedověděli nic. Když se někdo zeptal, vyslechl spíš rozkaz než odpověď: „Vojáci! Vše je v mezích normy…“ Jenže jakápak norma? Uklízeli jsme bezprostřední okolí havarované jaderné elektrárny… Ve dvacátém století… Traktory a buldozery, které se tam používaly, byly bez řidiče, na dálkové ovládání. No a za těmi jsme šli my a sbírali, co po strojích zbylo. Dýchali jsme prach v jejich stopách. Za směnu jsme každý vystřídali tak třicet tzv. Istrjakovových roušek, kterým se mezi vojáky říká „náhubek“. Je to věc velmi nepohodlná a nedokonalá. Často jsme si je strhávali, protože zejména ve slunečním žáru se přes takovou věc dýchat nedá. A pak? Pak jsme další tři měsíce opravdu byli na cvičení. Stříleli jsme na cíl. Učili se zacházet s novým samopalem. Cvičili nás asi pro případ jaderné války (ušklíbne se ironicky). Alespoň já to tak chápal… Ani nás nepřevlékli – nechali nás v těch uniformách, ve kterých jsme uklízeli kolem reaktoru… Načež nám dali podepsat papír… Že budeme dodržovat mlčenlivost… Já mlčel… A i kdybych byl mohl mluvit, komu bych to vyprávěl? Ihned po odchodu z armády jsem se stal invalidou druhého stupně. Ve dvaadvaceti letech. Pracoval jsem ve fabrice. Vedoucí dílny: Ukonči nemocenskou, nebo ti to strhneme. Strhli mi to. Šel jsem k řediteli: Nemáte na to právo. Jsem Černobylec. Zachraňoval jsem vás. Chránil!… – My tě tam neposlali. V noci mě probouzí maminčin hlas: Synáčku, proč mlčíš? Vždyť ty nespíš, ležíš s otevřenýma očima… A máš rozsvíceno… Já mlčím. Kdo je připraven mě vyslechnout? Promluvit se mnou tak, abych mu odpověděl. Svými slovy… Jsem sám… – Už se nebojím smrti… své smrti… Ale netuším, jak budu umírat… Kamarád umíral… Narostl, opuchl… jako bečka… A soused… 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226069