„A tady je moje polovina Svádění a Láskominek,“ pronesla hrdě, když jsme vešli do kuchyně. S rukou pořád v mé dlani mě vedla přes celou místnost do přední části a přitom mi všechno ukazovala. Tam, kde v Lizině obchodě byly tmavé barvy a zdobené látky, bylo u Claire spousta světla a prostoru plného pestrých barev. Tři stěny přední části byly světle žluté a jedna světle růžová. Zeď za pultem byla od stropu dlouhá jen tak, aby se na ni vešly tři tabule s nabídkou a cenami. Pod nimi stěna končila a bylo vidět přímo do kuchyně. Po celé místnosti byly zarámované fotografie koláčků, bonbonů a různých citátů, které se týkaly jejího podnikání. Na jedné hnědorůžové dřevěné cedulce bylo napsané: „Peníze vám štěstí nekoupí, ale koupí vám čokoládu, což je skoro totéž.“ Žlutohnědá u dveří zase hlásala: „Vyvážená dieta, to je sušenka v každé ruce.“ Kromě vřelé, přátelské atmosféry vás do dobré nálady uvrhla už jen vůně. Pro jednou mi vůně čokolády nevadila tak jako obvykle. Možná proto, že Claire stála přímo vedle mě a já jsem myslel jen na to, jak místo vzpomínek, které mi tahle vůně většinou přivolala, ochutnávám ji. Přistoupil jsem k ní o krok blíž a fakt, že neuhnula, ani nepustila mou ruku, jsem vzal jako dobré znamení. „Svádění a Láskominky, to je skvělej název. Pravděpodobně vhodnější, než Kuřby a Kokina.“ Nervózně se zasmála a pořád se ode mě nevzdálila. Z téhle blízkosti jsem viděl, že její oči nejsou jen jasně hnědé. Měly v sobě taky zlaté flíčky, díky kterým vypadaly, jako by do nich někdo vhodil hrst třpytek. „Vypadá to tady úžasně,“ pochválil jsem ji, přičemž jsem k ní udělal další krok. Chtěl jsem být tak blízko, jak jen to bylo možné. Natáhl jsem se pro její druhou ruku a propletl jsem s ní všech deset prstů. Polkla a nervózně si olízla rty, ale nepohnula se. „Díky,“ zamumlala a upřela oči přímo na moje rty. Sakra, chce, abych ji políbil? Mám? Mám se sklonit a přitisknout rty na její? Proč si připadám jako nezkušený mladý ucho? Proč si vlastně nepřestanu pokládat tyhle trapný otázky? Udělal jsem poslední krok, a zrušil jsem tak veškerou vzdálenost mezi námi. Pustil jsem jí ruce, abych jí dlaněmi vklouzl na záda a přitáhl si ji k sobě. Položila mi ruce na hruď, ale neodtlačila mě. Nechala je tam v klidu a konečně mi pohlédla do očí. „Hezky to tu voní. Co jsi pekla?“ zeptal jsem se tiše a sklonil hlavu blíž k jejím rtům, vděčný za to, že ji mám konečně v náručí, a užaslý nad tím, jak dokonale mi do ní pasuje.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226044