„A tady je moje polovina Svádění a Láskominek,“ pronesla hrdě, když jsme vešli do kuchyně. S rukou pořád v mé dlani mě vedla přes celou místnost do přední části a přitom mi všechno ukazovala. Tam, kde v Lizině obchodě byly tmavé barvy a zdobené látky, bylo u Claire spousta světla a prostoru plného pestrých barev. Tři stěny přední části byly světle žluté a jedna světle růžová. Zeď za pultem byla od stropu dlouhá jen tak, aby se na ni vešly tři tabule s nabídkou a cenami. Pod nimi stěna končila a bylo vidět přímo do kuchyně. Po celé místnosti byly zarámované fotografie koláčků, bonbonů a různých citátů, které se týkaly jejího podnikání. Na jedné hnědorůžové dřevěné cedulce bylo napsané: „Peníze vám štěstí nekoupí, ale koupí vám čokoládu, což je skoro totéž.“ Žlutohnědá u dveří zase hlásala: „Vyvážená dieta, to je sušenka v každé ruce.“ Kromě vřelé, přátelské atmosféry vás do dobré nálady uvrhla už jen vůně. Pro jednou mi vůně čokolády nevadila tak jako obvykle. Možná proto, že Claire stála přímo vedle mě a já jsem myslel jen na to, jak místo vzpomínek, které mi tahle vůně většinou přivolala, ochutnávám ji. Přistoupil jsem k ní o krok blíž a fakt, že neuhnula, ani nepustila mou ruku, jsem vzal jako dobré znamení. „Svádění a Láskominky, to je skvělej název. Pravděpodobně vhodnější, než Kuřby a Kokina.“ Nervózně se zasmála a pořád se ode mě nevzdálila. Z téhle blízkosti jsem viděl, že její oči nejsou jen jasně hnědé. Měly v sobě taky zlaté flíčky, díky kterým vypadaly, jako by do nich někdo vhodil hrst třpytek. „Vypadá to tady úžasně,“ pochválil jsem ji, přičemž jsem k ní udělal další krok. Chtěl jsem být tak blízko, jak jen to bylo možné. Natáhl jsem se pro její druhou ruku a propletl jsem s ní všech deset prstů. Polkla a nervózně si olízla rty, ale nepohnula se. „Díky,“ zamumlala a upřela oči přímo na moje rty. Sakra, chce, abych ji políbil? Mám? Mám se sklonit a přitisknout rty na její? Proč si připadám jako nezkušený mladý ucho? Proč si vlastně nepřestanu pokládat tyhle trapný otázky? Udělal jsem poslední krok, a zrušil jsem tak veškerou vzdálenost mezi námi. Pustil jsem jí ruce, abych jí dlaněmi vklouzl na záda a přitáhl si ji k sobě. Položila mi ruce na hruď, ale neodtlačila mě. Nechala je tam v klidu a konečně mi pohlédla do očí. „Hezky to tu voní. Co jsi pekla?“ zeptal jsem se tiše a sklonil hlavu blíž k jejím rtům, vděčný za to, že ji mám konečně v náručí, a užaslý nad tím, jak dokonale mi do ní pasuje.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226044
„Ni-nic,“ zakoktala. „Jen jsem si dělala seznam všech věcí, který musím objednat, a vyskládala jsem mouku do polic.“ Zastavil jsem své rty přímo nad jejími. Na kůži jsem cítil její dech a musel jsem počítat do deseti, abych se udržel, nenatlačil ji na dveře a nevmáčkl se jí mezi nohy. „Voní to tady jako čokoláda,“ zašeptal jsem a jemně jí přejel rty po rtech, tam a zase zpátky. V její blízkosti jsem ztrácel veškerou sebekontrolu. Poslouchat dva týdny jen její hlas, to byla ta nejmučivější předehra ze všech. Políbil jsem ji do koutku úst, na tvář a přímo pod ucho. Zhluboka jsem nasál vůni její pleti. Všechna krev se mi nahrnula do hlavy a pažemi jsem ji sevřel pevněji kolem útlého pasu. No páni, co se to děje? Cítil jsem, jak se jí v hrudi, kterou se ke mně tiskne, rozbušilo srdce. Místnost se mi ovšem před očima zatočila kvůli něčemu jinému. To nemůže být pravda. Proč si se mnou moje povědomí hraje zatraceně právě teď? Jen abych se ujistil, že jsem se nezbláznil, znovu jsem ji políbil na to místečko pod uchem. Úplně se mi zachvěla v náručí. Znovu jsem si přivoněl k její pleti a zabořil jsem jí nos do hebkých vlasů, které jí splývaly po straně krku. Ježišikriste, asi jsem vážně přišel o rozum. Jak to, že voní takhle? Jen jsem stál a očichával ji. Tohle jsem hledal pět let a najednou je to přímo v mojí náruči. A jelikož jsem z toho úplně hotovej, nejspíš teď vypadám jako naprostej úchyl. Potřebuju vědět, co je to za vůni. Musí jít o nějaký krém nebo tak a Claire používá nějakým bláznivým zásahem osudu stejný výrobek. Až tuhle záhadu vyřeším, budu moct jednou provždy pustit ten nesmysl z hlavy. „To je nejspíš mnou. Vždycky voním jako čokoláda,“ zašeptala, vyjela mi dlaněmi až na ramena a za krk, kde mi opatrně vklouzla prsty do vlasů. Pohyb jejích prstů po mém zátylku mi byl tak povědomý, že tentokrát jsem se zachvěl já. To je citát ze Smrtící atrakce? Můj nejoblíbenější film na světě. Mám tak trochu slabost pro originální, inteligentní, tmavovlasý kočky. Zatímco se do popředí mojí mysli snažily prodrat střípky minulosti, asi na minutu jsem zapomněl dýchat. Claire do mé náruče pasovala tak dokonale, jako by do ní patřila nebo jako by v ní možná už někdy předtím byla…
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226044
Ne, nebuď blázen. Claire je milá, krásná, slušná holka. Nepleť si ji se vzpomínkou, hlavně teď ne. „No teda, ošukej mě něžně motorovou pilou.“ „Zeptej se mě na můj oblíbenej film.“ V mozku jako by se mi minulost, současnost a hloupé sny přetahovaly o přední místo. Najednou se mi vybavilo, jak na ni padám na cizí posteli. Její tělo bylo měkké na všech správných místech a pleť hladká tak, že jsem se jí nemohl nedotýkat. Když jsem jí lízal na krku těsně pod uchem, nádherně u toho vzdychala. Vzpomněl jsem si, že jak jsem do ní zajel, blahem jsem zavřel oči, protože byla úžasně úzká a teplá, a modlil jsem se, aby to neskončilo dřív, než jsme začali. Vzpomněl jsem si, jak jsem do ní pomalu přirážel a doufal, že se jí to taky líbí, protože jsem to chtěl dělat navždycky už jen s ní. Vzpomněl jsem si na to, jak jsem se ráno probudil a cítil vůni čokolády, která po ní zůstala na polštáři a prostěradle, a zapřísahal jsem se, že musím zjistit, kdo to byl. Odtáhl jsem se od Claire dost na to, abych jí viděl do obličeje. Podíval jsem se jí zhluboka do očí a přivolával jsem každou vzpomínku, která by mi pomohla, abych se necítil tak zmateně. Claire si dál pohrávala s mými vlasy a mně se rázem všechno zostřilo. „Jakej je tvůj oblíbenej film?“ zašeptal jsem. Zadržel jsem dech, zoufale toužící po odpovědi. Sledoval jsem, jak se na její usměvavé tváři objevují rozpaky a po nich nervozita. Proč je nervózní? Jde přece o jednoduchou otázku. Ledaže… Přeskakovala pohledem mezi mýma očima a mrkáním zatlačovala slzy. Z toho, jak byly její oči lesklé a nervózní, se mi rozvířila paměť a zalapal jsem po dechu. Naprosto jasně jsem najednou viděl sám sebe, jak jí zvedám nohu, tu si pokládám na bok a přitom koukám do těch stejných očí. Hleděl jsem do nich i ve chvíli, kdy jsem vklouzl do jejího těla. Sotva jsem si všiml, že se mrkáním snaží zahnat slzy, přinutil jsem se zastavit. Vzpomněl jsem si, jak zadržela dech, jako by ji to bolelo, a já jsem se jí zeptal, jestli je v pohodě. Neodpověděla mi. Jen na mě upírala ta svoje krásná světlehnědá kukadla a pak si přitáhla můj obličej ke svému a políbila mě. Byl to Claiřin obličej, Claiřiny oči, Claiřino tělo… „Smrtící atrakce,“ zašeptala. Jakmile to vyslovila, moje mysl se okamžitě vrátila do přítomnosti. Zůstal jsem na ni nevěřícně zírat. Vzpomínal jsem si na všechno – na to,
100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226044