co kamarádi stáli v kruhu kolem v jakési zvířecí hrůze. Když ho pustila, skulil se na chodník. Podařilo se jí dostat z něj pár opravdových slz, které mu tekly po těch vytetovaných v koutku jeho oka. Kluci. S úsilím se vydrápal na kolena a pak do jakési shrbené nápodoby stoje. „Díky,“ utrousila Candy a zkontrolovala, jestli má v pořádku umělé nehty. „Hezky jsem si pohrála.“ Za chvíli si ho kamarádi vedli ulicí pryč. Pár minut nato zastavil u chodníku scion z půjčovny a jedno okénko se stáhlo. Na sedadle řidiče byl namačkaný Danny Slatcher, skrýval se za zrcadlovými brýlemi Aviator a knírkem ve stylu 80. let. Slušelo by mu větší vozidlo. „Bylo načase,“ usykla. Natáhl dlouhou paži a otevřel dveře spolujezdce. „Nasedej. A převlíkni se. Vypadáš jako štětka.“ A on vypadal jako pojiš[ovák. Což, předpokládala, byl účel. „No ne,“ podivila se, když nasedala do vozu. „Hnusnej fialovej scion. Jako v tý písničce.“ „V jaký?“ „Od Train,“ vysvětlovala. „‚50 Ways to Say Goodbye‘.“ V hnědé nákupní tašce před sedadlem spolujezdce byl její převlek. Za jízdy na sebe natáhla nové oblečení. „Je o chlápkovi, co vymýšlí podivný způsoby, jak by jeho holka mohla umřít, aby nemusel…“ „Odbavila jsi toho váženého senátora?“ zeptal se. „Jak se patří,“ přikývla Candy. O deset bloků dál, když Slatcher zaparkoval u jednoho z ošumělých motelů pro turisty na 101. poblíž Ateliérů Universal, vystoupila z auta zcela nová žena. Na nohou sešlapané sandály, beztvarou sukni vytaženou vysoko do pasu, volnou blůzičku s nadýchanými volánky, které měly skrýt její dokonalou postavu. Pak se z vozu vyvalil Slatcher. Byl poměrně vysoký, měl metr devadesát, ale na jeho šířku to pořád bylo málo – šířka byla 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226037
výraznější. Neměl atletickou postavu, vypadal spíš jako hruška, objemný jako ta velká ruská bábuška, ve které se skrývají další malé. Jeho objem v oblasti pasu Candy vždycky udivoval, ale přesto tam nebyl jediný fald – jen pevná hmota a svaly, pod kostkovaným tmavošedým trikem se dmulo jako skála tvrdé břicho. Klasické modré plisé džíny měly představovat další důkaz estetického cítění venkovana, stejně jako brýle Oakley se zahnutými skly, které měl nasazené obráceně, takže byly opřené o zátylek. Z automaticky se otevírajícího zavazadelníku vytáhl tři kufříky Victorinox z balistického nylonu a postavil je na zem. Pak jí rychlým pohybem podal klobouk proti slunci, který si nasadila na svou paruku, v níž připomínala Farrah Fawcettovou. Lem klobouku s vlněním výrazně přesahoval okraje hlavy, klasický příznak neotesané plážové turistické módy. Vytáhla teleskopické madlo jednoho z kufříků, ten postavila na zabudovaná kolečka, a když se rozjela, ucítila podle rachotivého zvuku, jak je těžký. Bok po boku te% kráčeli se Slatcherem k malé recepci a vypadali tak trochu jako nesouměrná dvojice palubních stevardů. Jejich příchod se dočkal slavnostního ohlášení, když po otevření dveří zazvonil zvon – vlastně to byly veselé rolničky – uchycený nad dveřní zárubní. Žena s podbradkem zvedla hlavu od rozečtené knihy. „Vítejte v motelu Hvězdné sny,“ řekla. „Ježkovy voči,“ vypadlo z Candy, zatímco si otírala pot z proužku obočí vyčnívajícího mezi velkými tmavými brýlemi, načechranou parukou a okrajem slamáku, který zastiňoval větší část jejího obličeje. „Takové suché horko.“ „Odkud jste přijeli?“ „Z Charlestonu,“ řekla. „Zapište nás jako Millerovy.“ „Á, jistě,“ přikývla žena. „Dám vás na číslo osm.“ „Můžete nám dát do pokoje hypoalergenní polštáře?“ zeptal se Slatcher. „Hypoalergenní polštáře tu bohužel nemám.“ Candy se opřela loktem o pultík. „Vždy[ víte, jak se to říká. Chlapi dnes už nejsou to, co bývali.“ 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226037
Slatcher se na ni podíval jako nahněvaný manžel. Žena vytáhla dvě odemykací karty a podala jim je přes pultík. „V kolik hodin se chodí na snídani?“ byl zvědavý Slatcher. „Zítra chceme jít brzy do Ateliérů Universal.“ „Od šesti ráno se podává káva a sladké pečivo.“ „Kristova noho,“ povzdechla si Candy. „Doufám, že takhle brzy vzhůru nebudeme.“ „Nám stačí o tři hodiny později,“ přitakal Slatcher. „Takže v devět.“ „Je to možný?“ podivila se Candy, když zvedla svůj kufřík a zamířila ke dveřím. „On umí i počítat.“ O minutu později už vstupovali do svého pokoje. Candy si strhla z hlavy slamák a hodila s ním jako s létajícím talířem na jednu z manželských postelí. Pak zbavila svou hlavu paruky. Podrbala se ve vlasech. „Do prdele,“ utrousila. „V tý šaškárně je ale hic.“ Pak otevřeli zipy na kufřících a vytáhli ven pistole, zásobníky a krabice s náboji, které rozložili na povlečení s kytičkovým vzorem. Candy se podívala do nábojové komory a na vrtání své zbraně Walther P22. „Ta coura Katrin Whiteová. Co na ni máme?“ Měli za sebou už krátký telefonát, když byla na cestě dolů z hor. „Máme na ni Sama.“ „Takže přece jen něco.“ „Sam,“ pokračoval Slatcher, „je v našich rukách.“ „Tak proč jsme paní Whiteovou ztratili z radaru?“ „Protože převzal kontrolu nad situací.“ „Muž beze jména?“ „Přesně tak. Zabil jednoho z mých externistů.“ „Kanea?“ „Ostrowského.“ „Hm,“ zabručela. Ostrowského nikdy ráda neměla. „Sehnal jsem nám do terénu tým,“ řekl Slatcher. „Bývalé žoldáky z Blackwateru.“ 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226037