Náramek
„Prosím tě, co se ti stalo, tváříš se tak smutně, že by se nad tebou i kámen ustrnul,“ oslovila Evička svou kamarádku. „Ale já jsem takové trdlo, jednou za čas vezmu si stříbrný náramek na procházku a samozřejmě ho někde ztratím,“ jedním dechem vychrlila Zuzka. „Počkej, chceš říct, že jsi ztratila ten stříbrný náramek, co se mi tak líbil?“ „Právě ten,“ nešťastně přikývla Zuzana. „Nemohla jsi ho někam založit?“ „Vždyť vidíš ten nepořádek, už hodinu ho hledám a nic!“ „Počkej, kde jsme byly minulý týden na procházce? Aha, na Pulčinách, tak víš co, zítra je sobota, můžeme ho jít hledat, tam jsi ho mohla ztratit.“ Zuzanka nevěřícně spočinula očima na kamarádce. „Víš, co tam projde lidí? Ty si fakt myslíš, že když někdo najde stříbrný náramek, že si ho nenechá?“ „Já nevím, ale zkusit to můžem,“ rozhodla Eva. Zuzanka jen nešťastně přikývla. „Ne nadarmo se říká, že tonoucí se stébla chytá,“ tiše hlesla. Nazítří se obě kamarádky vybavily turistickými holemi a šly. Den byl krásný, babí léto hýčkalo všechny, kdo šli obdivovat jeho tichou krásu. „Co říkáš?“ obrátila se Zuzanka, které se zdálo, že jí kamarádka něco říká, ale protože právě kolem projelo auto, nic jí nerozuměla. „Ale, drmolím modlitbičku k andělíčkovi, ať nám pomůže ten náramek najít,“ usmála se Eva. Když došly na Pulčiny, prohledaly každou cestičku, po které tenkrát šly. Prošmejdily galerii dřevěných vyřezávaných úlů, obešly totem i náčelníka, stejně jako minule. Nakonec se vydaly od Trampské krčmy ke zříceninám hradu Pulčín, nejvýše položené obci na Valašsku. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226036
Po kamenech a dřevech přešly potůček, vystoupily po schodech až k balvanům, ale nic nenašly. Smutně se vracely zpět. „Vidíš, říkala jsem ti, že ho nenajdem,“ posteskla si Zuzka. „Víš co, aspoň si dáme pivo v hospodě a sednem si ven,“ rozřešila to kamarádka. Když došly zpátky až k hospodě, obrátila se na Evu: „Počkej tu, já půjdu to pivo objednat,“ a už jí nebylo. Eva se posadila ke stolu. Byla smutná, že náramek nenašly. „Hele, hele,“ ozvalo se najednou vedle ní. Pozvedla hlavu a nevěřila svým očím. V ruce její kamarádky se houpal stříbrný náramek. Zuzka se smála na vykulenou Evu. „No co, zeptala jsem se pana Vilíka, jestli se náhodou nenašel stříbrný náramek. Popsala jsem ho, jak vypadal a on sáhl do jakési krabičky a podal mi ho. Eva nevěřícně hleděla na náramek, na který dopadaly poslední sluneční paprsky a rozzářily ho do stříbrných plamínků. „Pak že na Valašsku nežijí hodní lidé!“ ozvalo se jim za zády. Pan vedoucí právě přinášel dvě piva se smetanovou čepicí. „Nemám pravdu?“ zeptal se. „Máte,“ obě šťastně přikývly. Když odešel, poděkovaly neznámému poctivému nálezci a pak už jenom vychutnávaly studené pivo a teplý podvečer. Náramek si Zuzka schovala do batohu. Kdepak, žádné stříbro na vycházce do přírody nepotřebuje, stačí, když člověku nad krásou přírody září jeho oči.
99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226036
Malé děvčátko
Antoine de Saint Exupery: Dospělí sami nikdy ničemu nerozumí a pro děti je únavné neustále jim něco vysvětlovat.
Teplý zářijový den přivítal všechny, kdo se vypravili na pouť ve Francově Lhotě. Jedni šli kolem nás nahoru směrem na Valašskou Senici do kostela, druzí se ubírali opačným směrem ke kolotočům a prodejním stánkům. Mezitím se v obou směrech proplétala auta, některá jela ukázněně, jiná rychleji, než by měla. Možná jejich řidiči příliš spěchali na valašské frgály. „Dojeďte dobře a važte si svého života!“ volala jsem za nimi beze slov. Seděla jsem na balkoně obrostlém vinnou révou a těžké modré hrozny mi dělaly společnost. Pozorovala jsem ten mumraj přede mnou nikým neviděna, byla jsme uprostřed dění, a přesto mimo něj. Zavřela jsem oči a nastavila svou tvář zlatým slunečním paprskům. Užívala jsem si sluneční lázně plnými doušky. Bylo mi moc hezky. Co to? Najednou jsem zpozorněla. Ozvala se jakási melodie. Otevřela jsem oči a pátrala, co se děje. Je to zpěv! Ano, zpěv malého děvčátka, které se drží plotu, hledí do mé zahrádky, kde rozkvetly astry, mečíky, slezové růže, dosny a zpívá: „To je tu hezké, to se mi líbí, jó, jó, jó, jó ...“ Kolem nevšímavě chodí dospělí, matky s kočárky, otcové v družném hovoru, babičky s berlemi a starší pán s francouzskou holí. Holčičky si nikdo nevšímá, pořád se křečovitě drží plotových tyček a obdivně zpívá: „To je tu hezké, to se mi líbí, jó, jó.“ Najednou se pustila plotu, rozhlédla se a odhopkovala dopředu. Nemohu to odpřisáhnout, ale zdálo se mi, že její zpěv „mně se tu líbí, to je tu hezké, jó, jó, jó, jó..“ tu zůstal. Nebo se mi to jenom zdálo? Nevím, ale co vím zcela jistě je to, že dítě našlo krásu tam, kde ji dospělí nespatřili. 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS226036