Pět dobře mířených ran, nic víc nebylo třeba, aby padli. Doufal jsem ale, že k tomu nedojde. „Tancrede,“ ozvala se Beatrice a položila mi ruku na rameno, ale já ji setřásl a rázně vykročil vpřed, nůž jsem si přehodil do levé ruky a pravou z pochvy vytáhl meč. Zřídkakdy jsem bojoval se dvěma zbraněmi, ale neměl jsem štít ani zbroj, dokonce ani přilbu, kterými bych se chránil, tak jsem neměl na výběr. Upřel jsem pohled na pána. Obličej měl poďobaný po neštovicích a lemovaný jizvami z bitev, nos zlomený a oči pod hustým obočím působily jako pouhé stíny. „Odejděte,“ vyzval jsem je. Doufal jsem, že přijdou k rozumu a uvědomí si, že nemá smysl riskovat život. Vyměnili si pohledy, ale museli čerpat jistotu ze svého počtu, protože se nehnuli. Jejich pán si odfrkl. „Nebo co?“ „Nebo vás všechny zabiju a vaše mrtvoly předhodím psům, ať se nažerou.“ „A kde máš svou armádu?“ zeptal se a vyvolal tak u svých mužů další záchvat smíchu. „Navrhuju, abys zmizel ty, příteli, pokud nechceš zjistit, jak chutná ocel.“ Ti, kteří zatím netasili své zbraně, je teď z pochvy vytáhli se sotva slyšitelným zasvištěním oceli. Ostří se ve světle hvězd zablýskla. Ani ne deset kroků mě dělilo od prvního z nich. Kdyby na mě zaútočili najednou, brzy by mě obklíčili a Beatrici taky a neměli bychom naději uniknout. Jenže teď už jsem nemohl couvnout. Nenechal bych Papii jejímu osudu. „Podívejte na jeho ženskou,“ zahulákal jeden z nich a volnou rukou pokynul k Beatrici. „Je pěkná. S tou bych si dal říct.“ „Dostaneš příležitost, Gisulfe,“ ozval se jiný, statný muž s velkýma ušima, které mu trčely od hlavy. „Hádám, že my všichni si s ní rádi užijeme.“ Podíval jsem se na Beatrici, která se pod jejich chlípnými pohledy celá scvrkávala a pomalu ustupovala ke dveřím kostela, z nichž vycházela slabá oranžová záře. Jenže já věděl, 100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225921