ÓDINOVI POTOMCI: VIKINGOVÉ
97
pochyby hodlal zajistit Knutovu neutralitu. Skutečnost, že se koncem dvacátých let jedenáctého století začaly v Hedeby opět, jako za časů Haralda Gormsona, razit dánské královské mince, souviselo pravděpodobně s tímto ujednáním (Bolton 2009, 182). Tržiště v Hedeby zcela zničil nájezd Slovanů v roce 1066. O pět let později vzniklo nedaleko na severním břehu jezera, které vytváří řeka Slie před svým ústím do Baltského moře, středověké město Šlesvik, sídlo biskupství. Adam Brémský zaznamenal, že v osudovém roce 1066, jehož hrůzy údajně zvěstovala kometa zjevivší se kolem Velikonoc, byl zabit křesťanský obodritský kníže Gotšalk, který měl za manželku dceru dánského krále Svena Estridsena. Ve Veligardě byl zavražděn biskup Jan, jehož useknutou hlavu pohané obětovali bohu Radegastovi. Celá hamburská provincie byla zpustošena, hamburský hrad zničeny a kříže vyvráceny. Slované odpadli od křesťanství a zabili ty, kteří mu zůstali věrni (Adam Brémský 3:51, 167–168). Novým knížetem Obodritů se stal Kruk, který na třicet let obnovil pohanství. Za jeho vlády dosáhla moc Obodritů svého vrcholu. Knut pochopitelně využil návštěvy Říma k osobnímu setkání s papežem. Ačkoliv konkrétní obsah rozhovoru není znám, Knutovi se pravděpodobně podařilo získat značnou volnost ve vztahu k arcibiskupství Hamburk-Brémy. Arcibiskup Unwan zemřel 27. ledna 1029 a jeho nástupce Libentius udržoval s Knutem ty nejlepší vztahy: „Na Sjællandu Gerbranda nahradil Avokkem, ve Stargardě ustanovil Meinhera a jeho nástupce Turgota dosadil za biskupa Gotšalka z Ramelsloh“ (Adam Brémský 2:64, 121). To bylo v intencích politiky Knuta, který obstál při jednání s dvěma největšími mocnostmi středověkého Západu: Říší a církví. Pokud by Knut Velký ve svých dlouhodobějších cílech uspěl, Anglie by se pravděpodobně stala součástí rozsáhlé politické a kulturní zóny mezi Londýnem a Lundem, která by pravděpodobně díky svým lidským a hospodářským zdrojům prokázala větší odolnost vůči divergentním silám. Anglie sloužila Knutovi jako civilizační vzor a zdroj bohatství a znalostí k transformaci a konsolidaci královské moci v Dánsku. V roce 1031, po návratu z Říma do Anglie, se Knut vypravil do Skotska a přijal slib věrnosti od tří králů, Malcolma II., Mælbætha a Ihemarca. Tím si zabezpečil klid v severních pohraničních oblastech (Whittock a Whittock 2013, 353). Po pádu norského krále Olafa II. Haraldssona v roce 1030 spravoval Knut Norsko nejprve prostřednictvím vlivného místního jarla Håkona z Lade jako svého guvernéra. Po jeho brzké smrti poslal do Norska svého syna Svena Knutssona, který zavedl v zemi řadu přísných dánských zákonů, jež vyvolaly všeobecnou nevoli. Sven byl příliš mlád, takže vládu za něho řídila jeho matka Álfifa (Ælfgifa). Když byl Sven u moci v Norsku tři roky, rozšířily se zvěsti, že jistý
dejiny skandinavie.indd 97
10/01/2017 17:37:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225740