ÓDINOVI POTOMCI: VIKINGOVÉ
97
pochyby hodlal zajistit Knutovu neutralitu. Skutečnost, že se koncem dvacátých let jedenáctého století začaly v Hedeby opět, jako za časů Haralda Gormsona, razit dánské královské mince, souviselo pravděpodobně s tímto ujednáním (Bolton 2009, 182). Tržiště v Hedeby zcela zničil nájezd Slovanů v roce 1066. O pět let později vzniklo nedaleko na severním břehu jezera, které vytváří řeka Slie před svým ústím do Baltského moře, středověké město Šlesvik, sídlo biskupství. Adam Brémský zaznamenal, že v osudovém roce 1066, jehož hrůzy údajně zvěstovala kometa zjevivší se kolem Velikonoc, byl zabit křesťanský obodritský kníže Gotšalk, který měl za manželku dceru dánského krále Svena Estridsena. Ve Veligardě byl zavražděn biskup Jan, jehož useknutou hlavu pohané obětovali bohu Radegastovi. Celá hamburská provincie byla zpustošena, hamburský hrad zničeny a kříže vyvráceny. Slované odpadli od křesťanství a zabili ty, kteří mu zůstali věrni (Adam Brémský 3:51, 167–168). Novým knížetem Obodritů se stal Kruk, který na třicet let obnovil pohanství. Za jeho vlády dosáhla moc Obodritů svého vrcholu. Knut pochopitelně využil návštěvy Říma k osobnímu setkání s papežem. Ačkoliv konkrétní obsah rozhovoru není znám, Knutovi se pravděpodobně podařilo získat značnou volnost ve vztahu k arcibiskupství Hamburk-Brémy. Arcibiskup Unwan zemřel 27. ledna 1029 a jeho nástupce Libentius udržoval s Knutem ty nejlepší vztahy: „Na Sjællandu Gerbranda nahradil Avokkem, ve Stargardě ustanovil Meinhera a jeho nástupce Turgota dosadil za biskupa Gotšalka z Ramelsloh“ (Adam Brémský 2:64, 121). To bylo v intencích politiky Knuta, který obstál při jednání s dvěma největšími mocnostmi středověkého Západu: Říší a církví. Pokud by Knut Velký ve svých dlouhodobějších cílech uspěl, Anglie by se pravděpodobně stala součástí rozsáhlé politické a kulturní zóny mezi Londýnem a Lundem, která by pravděpodobně díky svým lidským a hospodářským zdrojům prokázala větší odolnost vůči divergentním silám. Anglie sloužila Knutovi jako civilizační vzor a zdroj bohatství a znalostí k transformaci a konsolidaci královské moci v Dánsku. V roce 1031, po návratu z Říma do Anglie, se Knut vypravil do Skotska a přijal slib věrnosti od tří králů, Malcolma II., Mælbætha a Ihemarca. Tím si zabezpečil klid v severních pohraničních oblastech (Whittock a Whittock 2013, 353). Po pádu norského krále Olafa II. Haraldssona v roce 1030 spravoval Knut Norsko nejprve prostřednictvím vlivného místního jarla Håkona z Lade jako svého guvernéra. Po jeho brzké smrti poslal do Norska svého syna Svena Knutssona, který zavedl v zemi řadu přísných dánských zákonů, jež vyvolaly všeobecnou nevoli. Sven byl příliš mlád, takže vládu za něho řídila jeho matka Álfifa (Ælfgifa). Když byl Sven u moci v Norsku tři roky, rozšířily se zvěsti, že jistý
dejiny skandinavie.indd 97
10/01/2017 17:37:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225740
98
DĚJINY SKANDINÁVIE
Tryggvi sbírá vojsko a tvrdí o sobě, že je synem Olafa Tryggvasona a Gydy Anglické. Tryggvi se vylodil v Hordalandu a pak zamířil do Rogalandu. U ostrova Bókn se utkal se Svenovou flotilou. Tryggvi byl navzdory statečnosti, kterou mu přisoudil Snorri Sturluson, poražen a zabit (Snorri Sturluson 1967, 249, 297–298). Knut Veliký, který zesnul 12. listopadu 1035 v Shaftesbury v Dorsetu, patřil k nejmocnějším skandinávským panovníkům v dějinách (Whittock a Whittock 2013, 353). Kronikář Henry z Huntingdonu ze dvanáctého století vylíčil jako první v sugestivním obraze Knuta, jak sedí na trůně na mořském břehu a snaží se svou autoritou zastavit příliv. Poté, když navzdory naléhání voda postoupila natolik, že Knut musel ustoupit dozadu, prohlásil, že královská moc neznamená nic ve srovnání s tím, kdo řídí věčné zákony nebes, země a moře. Odložil korunu, zavěsil na krucifix a již si ji k boží slávě nikdy nenasadil.
3.9.3 Vzestup norského státu Po Knutově smrti v roce 1035 se jeho impérium rozpadlo. Zhroucení Knutova panství umožnilo emancipaci Norska, které se opět vymanilo z dánského područí. Norští vládci získali kontrolu nad Víkem a posunuli hranice až k řece Göta, kde se později stýkalo norské, dánské a švédské království. Jarlové Einar Tambarskelfi a Kálf Árnason se vydali přes Kjölské pohoří, Jämtland a Švédsko do Staré Ladogy. Odtud poslali posly do Novgorodu vzkazem ke králi Jaroslavovi s nabídkou norské koruny Magnusovi, levobočkovi Olafa Haraldssona. Jaroslav vyslovil souhlas. Magnus I. Olafsson byl prohlášen norským králem v jedenácti letech. Sven Knutsson a jeho matka uprchli. Magnus se zdržel perzekuce vůči poraženým nepřátelům, díky čemuž si vysloužil přízvisko Dobrý (Magnus den Gode). Jeden ze zakladatelů moderního norského dějepisectví Peter Andreas Munch napsal v polovině devatenáctého století, že nová kapitola v dějinách Norska započala christianizací a odstraněním zbytků dánské hegemonie. Knutův syn Hardeknut (1035–1042), který se stal dánským králem (pod jménem Knut III.) a od roku 1040, kdy zemřel jeho bratr Harald, rovněž anglickým panovníkem, přislíbil Svenu Knutssonovi, že mu pomůže znovu dobýt norskou korunu. I po Svenově předčasném úmrtí Hardeknut zvažoval invazi do Norska. Na nátlak dánské a švédské aristokracie však Magnus a Hardeknut uzavřeli v roce 1038 na řece Göta mír, přičemž se dohodli o vzájemném následnictví. Hardeknut zesnul v roce 1042 a Magnus byl slavnostně korunován dánským králem. Až do čtrnáctého století byl Magnus Dobrý posledním společným vládcem Norska a Dánska.
dejiny skandinavie.indd 98
10/01/2017 17:37:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225740
ÓDINOVI POTOMCI: VIKINGOVÉ
99
Sven Estridsen (Sveinn Ástríðarson), Knutův synovec, vystoupil proti Magnusově volbě a v roce 1043 se pokusil o invazi ve spojenectví se slovanskými kmeny (Venety), ale v roce 1043 byl poražen v bitvě Lyrskov Heath u Hedeby. Magnus zničil Jomsborg, základnu Jomsvikingů, válečníků, kteří byli rozhodnými odpůrci christianizace. Magnus, jenž chtěl obnovit Knutovu říši v původní velikosti, usiloval i o anglický trůn, ale místní aristokraté dali přednost Æthelredovu synu Eduardu Vyznavači (Freeman 1868, 72). Kolem roku 1035 byly k Norsku připojeny Faerské ostrovy. Magnusovým nástupcem v Norsku se stal legendární „poslední Viking“ Harald Sigurdsson zvaný Krutý (Hardråde), syn Ásty a Sigurda Sýra. Proslul již v patnácti letech, kdy v bitvě u Stiklestadu pomáhal svému nevlastnímu bratru Olafu Haraldssonovi znovudobýt norský trůn. Po Olafově smrti uprchl do Kyjevské Rusi k Jaroslavu Moudrému, jehož žena Ingigerda byla vzdálenou Haraldovou příbuznou. Jaroslav Moudrý rozpoznal Haraldovo nadání pro válečnictví a Harald se účastnil tažení proti Polákům, estonským Čudům, Pečeněgům a Byzantincům. V letech 1033 až 1034 byl vyslán do Konstantinopole, kde sloužil v místní varjažské gardě, osobní stráži byzantského císaře. Jako vůdce Varjagů se zasloužil o porážku arabských pirátů ve Středozemním moři a jejich vytlačení z Malé Asie. Účastnil se jednání s představiteli Fátimovského chalífátu. Válečné výpravy jej dovedly až do Jeruzaléma a na Sicílii. V bitvách u Oliventa 17. března 1041 a Montemaggiore 4. května 1041 v jižní Itálii bylo však byzantské vojsko poraženo normanskými a lombardskými oddíly a Varjagové se vrátili do Konstantinopole. V pozdějších bojích s Bulhary si Harald vysloužil mezi skaldy přízvisko „Spalovač Bulharů“ (Bolgara brennir). Harald získal za své nezpochybnitelné zásluhy mnohá ocenění (spatharokandidatos). Po smrti císaře Michala IV. v prosinci 1041 byl Harald z blíže neznámých příčin uvězněn. Aktivně se zapojil do následné vzpoury, během níž byl nový vládce Michal V. oslepen a internován v klášteře. Když na trůn v Konstantinopoli usedl za pomoci císařovny Zoe Konstantin IX., Harald Sigurdsson, který nashromáždil na Východě ohromné bohatství, požádal v roce 1042 o povolení odejít do Norska. Zoe odmítla, takže Harald byl nucen uprchnout za dramatických okolností do Kyjevské Rusi. Zde se oženil s Alžbětou (Ellisif), dcerou Jaroslava Moudrého a vnučkou švédského krále Olofa Skötkonunga. V následujícím roce podnikl Jaroslav Moudrý rozsáhlý útok na Konstantinopol, pro který mu Harald bezpochyby poskytl cenné informace. Začátkem roku 1045 cestoval Harald Sigurdsson přes Novgorod, Starou Ladogu a Baltské moře do švédské Sigtúny (Freeman 1868, 75–78). Harald se setkal se svým synovcem Svenem Estridsenem, který od porážky u Lyrskov Heath žil v exilu ve Švédsku. Společně se švédským
dejiny skandinavie.indd 99
10/01/2017 17:37:20 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225740