TRAUMA: NECHTĚNÉ DĚDICTVÍ
7. Když vás nic nenapadá, odpovězte na tuto jedinou otázku: Pakliže tento pocit nebo symptom nikdy nezmizí, čeho byste se báli, že by se vám mohlo stát? 8. Nepřestávejte psát, dokud svůj nejpalčivější problém nezapíšete.
Teď se podívejte na to, co jste napsali. Nečtěte ale moc pozorně, aby vás to zcela nepohltilo. Neuvízněte ve svých slovech či pocitech. Lehce a bez emocí si je prohlížejte. Pátrejte po slovech či větách, jež vynikají jako nezvyklé či podivné. Jaká slova či věty říkáte například neustále, nebo která jste nikdy před tímto cvičením neřekli? Jaký jazyk vám z těchto řádků bije do očí? Jaký z nich křičí, abyste si ho všimli? A teď si text přečtěte ještě jednou. Tentokrát však nahlas. Pokuste se naslouchat novýma ušima, která slyší bez emocí. Takovémuto sluchu říkám „metasluch“ neboli „naslouchání třetím uchem“. Jaká slova či věty mají v sobě nějaké urgentní poselství? Která silně emocionálně rezonují nebo mají nějaký dramatický náboj? Jaká slova pociťujete jako zvláštní či podivná? Která z nich naprosto nezapadají do kontextu vaší životní zkušenosti? Zjistěte, jestli umíte naslouchat tomu, co jste napsali, jako byste naslouchali někomu jinému. Třeba ta slova opravdu patří někomu jinému a vy jste jim jen propůjčili hlas. Možná že patří někomu z vaší rodiny, kdo byl traumatizovaný a nemohl je nahlas vyslovit. Třeba svými stížnostmi vyprávíte příběh právě této osoby, podobně jako Carson vyprávěl úzkost svého otce. Zaposlouchejte se, jak nejvíce umíte, dokud vás něco v textu nezaujme. Při tomto druhu naslouchání dáváte bedlivý pozor na dějovou linii příběhu, až se ozve to zásadní. Ztratíte-li se v emočních prvcích příběhu, jádrová stížnost vám asi unikne. Bert Hellinger charakterizuje tento typ naslouchání takto: 100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225727
M apa jádrového jazyka
Popíši vám, co se děje, když s někým pracuji. Poví mi něco o sobě a já ho jen zpola poslouchám. Nechci slyšet nebo vědět přesně, co říká. Proto neposlouchám tak pozorně a soustředím se jen natolik, abych si současně udržel před očima celkový obraz. Pak náhle řekne nějaké slovo a já zpozorním… Pod tím vším, co mi řekl, existuje tedy slovo, které ke mně promlouvá. To slovo je potenciál. A aniž bych přesně věděl, co udělám, vím, že právě nastala chvíle, kdy mohu něco udělat. Nechám-li to slovo na sebe působit, představím si lidi, kteří jsou pro [řešení] nezbytní.1
Sandy: „Chci umřít.“ Sledujte mě teď, jak budu rozebírat jádrovou stížnost ženy, jíž budu říkat Sandy. Sandy byla podobně jako Gretchen dítětem s historií, která má svůj původ v holokaustu. Jako potomek člověka přeživšího holokaust chtěla pomoci, aby porozuměla ochromujícímu strachu ze smrti, a tak jsme něco z jejího jazyka prozkoumali. Svůj strach popisovala takto: Nebojím se „samotné smrti, ale toho, že vím, že umírám, a nemohu s tím nic udělat. Je to zcela mimo mou vůli“. Rovněž chtěla pomoci s vysilujícím strachem z uzavřených místností, kvůli němuž nemohla létat letadlem a jezdit výtahem. Kdykoli se dveře výtahu zavřely nebo když se letadlo naplnilo lidmi, kdykoli „se mezi mnou a východem nahromadili lidé“, zachvátila ji šílená panika. V jádrové stížnosti to všechno sdělovala: „Nemohu dýchat. Nemohu ven. Umírám.“ Když se u Sandy projevily klaustrofobie a pocity, že nebude moci dýchat, bylo jí devatenáct let. Také jejímu otci bylo devatenáct, když byli jeho rodiče a mladší sestra udušeni v plynové komoře v Osvětimi. Symptomy Sandy se zhoršily, když její otec před deseti lety zemřel. Přestože mně se zdála souvislost zřejmá – neboť jsem pracoval s mnoha potomky obětí holokaustu i těch, kdo jej přežili –, Sandy 101 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225727
TRAUMA: NECHTĚNÉ DĚDICTVÍ
ji v tom nikdy neviděla. Přitom v sobě nesla panický děs svých prarodičů a tety. Možná v sobě nosila i otcovu vinu za to, že byl jediným členem rodiny, který přežil. Znovu se podívejme na jádrový jazyk Sandy: „Vím, že umírám, a nemohu s tím nic udělat. Je to zcela mimo mou vůli.“ Je zřejmé, že se její prarodiče a teta takto cítili, když byli v koncentračním táboře nebo když je vedli do plynové komory. Jakmile byli uvnitř plynové komory, každý z nich asi prožíval „ono hromadění lidí mezi mnou a východem“. Tehdy pochopitelně nastala nezměrná panika. Jádrový jazyk Sandy tedy odkryl tragický důsledek: „Nemohu dýchat. Nemohu ven. Umírám.“ Souvislost byla teď jasná i Sandy. Hrůza jejích předků se projevovala v ní. Ačkoliv věděla o tragických událostech v rodině, nikdy si neuvědomovala, že by mohla být nositelkou utrpení, jež nenáleželo jí. Nyní to bylo zřejmé. Při našem sezení jsem Sandy požádal, aby si představila tetu a prarodiče před sebou. Dále jsem jí řekl, ať s nimi zapřede rozhovor. S mou podporou jim řekla: „Jsem zděšena stejně jako vy. Ale teď už vím, že tenhle děs ke mně nepatří. Uvědomuji si již, že vám nepomohu, budu-li ho mít, a že rozhodně nepomáhá ani mně. Vím, že tohle ode mě nechcete. A vím, že vás to tíží, když mě vidíte zuboženou úzkostmi. Raději přenechám tyhle hrozné pocity tobě, babi, a tobě, dědo, a tobě, teto Sáro.“ Když si představila, jak se všichni tři smějí a žehnají jí, aby byla šťastná, vhrkly jí slzy do očí. Představila si svoje tělo, jak se plní láskou, kterou jí posílají. Nakonec, když byla schopna odhalit původ své klaustrofobie a strachu ze smrti, cítila, že je z ní závaží strachu sejmuto.
Lorena: „Zblázním se.“ Mnozí z nás se bojí, že se jim něco strašného stane v budoucnosti. Takovýto strach se v našich jádrových stížnostech často vyjevuje. Loreně bylo devatenáct a trpěla úzkostmi a panickými záchvaty ve společenských situacích. Kdykoliv byla s přáteli, popisovala pocity, že je jaksi „polapena“ a nemůže se „dostat ven“. Poprvé si těchto úzkostí 102 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225727