Hry Nemesis /99 „Alexi! Pojď dál. Omlouvám se za nepořádek.“ „Nemůže to být horší než moje kajuta na konci dlouhého letu.“ Obývací pokoj byl širší než velitelská paluba na Rosi, vymalovaný odstíny terakoty a šedi, jež by se podle všeho k sobě neměly hodit, a přesto ladily. Ke stolu by se nevešlo víc lidí než čtyři, a stály u něj pouze dvě židle. Průchodem od hlavních dveří bylo vidět na nástěnný monitor, nastavený na pomalu se měnící spršky barev, podobných animaci Monetových vodních lilií. Na místě, kde by člověk očekával pohovku, trůnil posilovací stroj, vedle něj chromované činky. Točité schodiště nahoru a dolů v koutě, schůdky z laminovaného bambusu se teple leskly. „Parádní doupě,“ poznamenal Alex. Bobbie přejela vlastní pokoje téměř omluvným pohledem. „Lepší než potřebuju. Mnohem větší než potřebuju. Ale říkala jsem si, že mám ráda prostor. Místo, kde se můžu protáhnout.“ „To sis jen myslela?“ Pokrčila rameny. „Je to prostě víc, než potřebuju.“ Oblékla si hnědé kožené sako, které působilo profesionálně a maskovalo šířku jejích ramen, a zavedla ho do rybí jídelny, kde si dali sekané pstruhy v černé omáčce, nejlepší, jaké kdy jedl. Pivo bylo místní a podávali ho vychlazené. Během dvou hodin palčivost Talissina hlasu a jeho pohrdání sebou samým ztratily ostré okraje, pokud nezmizely úplně. Bobbie vykládala historky ze své práce ve středisku pro pomoc veteránům. O ženě, která přišla žádat o psychiatrickou pomoc pro svého syna, který od odchodu z armády nepřestával hrát počítačové hry. Bobbie se spojila s mladíkovým seržantem z výcviku, a teď má chlapec zaměstnání v loděnicích. Nebo o muži, který prohlašoval, že erotická pomůcka v jeho tlustém střevě je následek úrazu při výkonu služby. Když se Bobbie smála, Alex se smál s ní. Postupně začal také vyprávět. Jaké to bylo za Prstencem. Jak sledoval Ilus či Novou Zemi, nebo jak tu planetu nakonec nazvali, zmítající se v křečích. Jak vezli zpátky vězně, načež si vzpomněl na jinou vězeňkyni, Clarissu Mao, dceru Julese-Pierra a sestru první pacientky nakažené protomolekulou, a jak se mají Holden, Amos a Naomi. Tehdy se ho zmocnila bolest. Stesk po domově, jímž byla jeho posádka a jeho loď. Těšila ho Bobbiina společnost, její vtip a fyzické přednosti, ale doopravdy toužil – tehdy i v následujících dnech – být zpátky na Rosinantě. Proto ho konec jejich rozhovoru tolik uváděl do rozpaků. „Tak tedy, Alexi.“ Bobbie se snažila hovořit věcně a přátelsky, tak jako dosud, jenomže právě tím jako by ta slova zdůraznila: „Jsi pořád v kontaktu s někým z vesmírného námořnictva?“
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225690