u ucha osloveného. Z hučícího lijáku se náhle vynořovaly postavy jako duchové. S rozbřeskem mračna zmizela, jako by spadla na zem, a denní horko zesílilo jako lepkavý dehet. Zvedla se těžká mlha a dusila řeku. Mihal připadala tak hustá, že by mohla zachytit a ulomit i větev nebo liánu. Z promočených šatů jí stoupala pára, jako by se vařila – a už dávno se vzdala nošení zbroje, z níž se stala nepoužitelná hromada rezavého šrotu. Celou dobu ostražitě sledovala samotné plavidlo. Občas vypadalo jako děsivý vrak, jako by všechny někdo unesl nebo proměnil v duchy. Plachty visely v cárech. Mihal si ani nevzpomínala, kdy v ráhnoví naposledy viděla nějakého námořníka. Přesto se loQ dál pohybovala, tiše klouzala. Za úsvitu a za soumraku vypadala jen jako mlhou vrhaný stín či svůj vlastní duch. Jednou ráno, když se Mihal vynořila z podpalubí, posádka spala na palubě a u kormidelního vesla nikdo nebyl. Z přísežníků byl na hlídce Zelev, stál na přídi. Zavolala na něj, ale neodpověděl. „Zeleve!“ Stále nereagoval. Došla blíž a naklonila se k němu. Zíral přes bort na ubíhající modrou vodu. Zlehka mu položila ruku na rameno. Pomalu zamrkal. „Zeleve? Slyšíš mě?“ Zamračil se a zvedl k ní zrak. Chvilku na ni civěl, jako by ji nepoznával, ale pak se prudce nadechl, jako by se vynořil z velké hloubky. „V té vodě něco je, Mihal,“ prohlásil, jako by jí prozrazoval hluboké tajemství. „Kde je lodivod – jak se jmenuje? Bohové, ani si nevzpomenu na jeho jméno…“ Zelev ztěžka zamrkal a zamračeně se rozhlížel. „Mrzí mě to, Mihal – to už je ráno?“ Stiskla mu paži. „To nic není. Taky to cítím.“ Zamířila na zadní palubu. „Kapitáne! Potřebujeme vás tu! Kapitáne!“ Muži a ženy z posádky se zavrtěli, ale do práce se nikdo nehnal. Mihal se chopila vesla. Dorazil kapitán, neoholený, ve špinavé košili, jež mu visela na ramena. Za ním přicházeli Rutana s K’azzem. „Kde je lodivod, kapitáne?“ Muž si přetřel bradu a zvedl obočí. „Budeme se po něm muset podívat,“ prohlásil a odšoural se pryč. „Mihal,“ řekl K’azz, „co se stalo?“ „U kormidelního vesla nikdo nebyl.“ Rutana opovržlivě frkla. „Chceš něco říct?“ zeptala se Mihal. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225670
Žena kývla, tvářila se vzdorovitě. „Možná máme lodivoda, Isturé, ale loQ už nějakou dobu ovládá někdo jiný.“ „Někdo jiný? Kdo?“ Rutana se usmála a tiskla si pásky na paži. „Ardata, pochopitelně.“ Kapitán se znovu objevil. „Není na lodi. Musel spadnout přes palubu. Budeme se muset vrátit a podívat se po něm.“ „My se nevracíme, kapitáne,“ oznámila Rutana, aniž by spustila zrak z Mihal. „Ale ano, vracíme,“ prohlásil K’azz a kývl na Mihal. „ObraR loQ.“ Ta popadla oběma rukama dlouhé, otřískané veslo a zabrala. Široký list se otočil, ale loQ překvapivě nereagovala. Dál pomalu plula vpřed. Rutana se opovržlivě usmála ještě víc. „TeQ už není cesty zpět, Isturé.“ S tím odešla. Mihal se podívala na K’azze, jenž pozoroval veslo. Rozmrzele tiskl rty. „Co teQ?“ zeptala se ho Mihal. K’azz se nadechl k odpovědi, ale z vraního hnízda zazněl křik. „Vesnice před námi! Lidé!“ Posádka se vrhla k zábradlí na levoboku. Dokonce i námořník z vraního hnízda zručkoval po laně dolů. Přísežníci se shromáždili na zádi kolem K’azze. Hladinu řeky barvily praporce mlhy a stáčely se podél zarostlého pobřeží. Skrze ně Mihal zahlédla mýtinu, kde na vysokých kůlech stály chýše se střechami z listí. Na břehu postávali lidé. Většinou v bederních rouškách, s barevným peřím ve vlasech a na rukou a nohou. Členové posádky mávali a křičeli: „Haló! Pomoc! Pomozte nám! Jsme očarovaní!“ „Zpátky do práce, mor na vás!“ zařval kapitán v odpověQ. „Jsme prokletí!“ vykřikl jeden lodník a skočil přes palubu. „To není dobrý nápad,“ podotkla Rutana. Zbytek posádky je následoval, jako by se báli, že je někdo zadrží. Skákali, mávali rukama a cákali se v kalné vodě. Po vynoření lapali po dechu. Kapitánovi se podařilo chytit jednu ženu za ruku a za svou námahu dostal pěstí. Ležel na palubě, držel se za hlavu a sténal. Celá posádka plavala ke břehu. Mihal střelila tázavým pohledem po K’azzovi, ale on jenom zavrtěl hlavou. „Nech je jít,“ zamumlal. „Možná si najdou cestu na břeh.“ „Nebo je možná všechny sežerou,“ poznamenal Rutana a drsně se zachechtala. 103
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225670
K’azz se k ní prudce otočil. „Potom zařiQ, aby je nesežrali…“ Držela si ruce kolem krku, a jako by vymáčkla ze smíchu syčení. Trhla hlavou na Nagala na přídi. Ten vyšplhal do uvolněného, tlejícího lanoví a zařval na břeh v jazyce, který Mihal ještě nikdy neslyšela. Přes vodu a břeh se přenesl cár mlhy, a když se rozplynul, byly postavy pryč, zmizely, jako by nikdy ani nebyly. „Děkuji,“ řekl K’azz. Rutana jenom ohrnula nos a odvrátila se. Skrze závoje mlhy Mihal zahlédla členy posádky škrábající se na rozbahněný břeh, než utekli do pralesa. Pak už byli za ohybem řeky a ztratili se jim z dohledu. Mihal se obrátila ke K’azzovi. Velitel měl ruku položenou na kormidelním vesle, které sebou cukalo sem a tam, aniž by to jakkoliv změnilo kurz lodi. „Co se děje?“ zeptala se. Potřásl hlavou, jako by se probíral ze zasnění, a ucukl před ní pohledem – jako by se lekl. Čeho? Naší situace? Nebo toho, co by mohl vyjevit? „Je v tom poučení, Mihal,“ zamumlal a stiskl rty. „Můžeš se kroutit a bojovat proti tomu, ale všechny to nevyhnutelně táhne k osudu, který na ně čeká.“ „Nevěřím tomuhle vypočítavému ospravedlňování osudu, co prodávají náboženství.“ K’azz chápavě kývl a ji zasáhlo, jak jeho hlava připomíná lebku. „No, nazývejme to tedy přirozenými sklony.“ Jeho úsměv jí připadal srdcebolně smutný. „OdteQ nebude nikdo sám,“ zavolal a zesílil hlas. „Hlídky dnem i nocí. A mág na každé hlídce.“ Mihal zasalutovala. „Rozkaz, veliteli.“ Kvůli kouzlu, jež lpělo na řece a neproniknutelných stěnách lesa, však byly hlídky nepodstatné. Pro Mihal i ostatní bylo zřejmě stále obtížnější usnout. Mihal jen ležela a zírala na vlhké, plesnivé dřevo, neschopná upadnout do nějakého snu. A tak vstala, vylezla na palubu a tam našla většinu přísežníků, upírajících oči na řeku či ubíhající břehy. Mlčeli a jen se dívali, jako oddíl mlhou zahalených soch. Ve větvích stromů viděla – nebo měla dojem, že vidí – prapodivná stvoření: obří supy a netopýry velké jako lidi, visící hlavou dolů. Na blátivý břeh šplhalo jedno z těch zvířat, co připomínala aligátory s dlouhou tlamou a plavala podél lodi, a ji jen trochu 104
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225670