u ucha osloveného. Z hučícího lijáku se náhle vynořovaly postavy jako duchové. S rozbřeskem mračna zmizela, jako by spadla na zem, a denní horko zesílilo jako lepkavý dehet. Zvedla se těžká mlha a dusila řeku. Mihal připadala tak hustá, že by mohla zachytit a ulomit i větev nebo liánu. Z promočených šatů jí stoupala pára, jako by se vařila – a už dávno se vzdala nošení zbroje, z níž se stala nepoužitelná hromada rezavého šrotu. Celou dobu ostražitě sledovala samotné plavidlo. Občas vypadalo jako děsivý vrak, jako by všechny někdo unesl nebo proměnil v duchy. Plachty visely v cárech. Mihal si ani nevzpomínala, kdy v ráhnoví naposledy viděla nějakého námořníka. Přesto se loQ dál pohybovala, tiše klouzala. Za úsvitu a za soumraku vypadala jen jako mlhou vrhaný stín či svůj vlastní duch. Jednou ráno, když se Mihal vynořila z podpalubí, posádka spala na palubě a u kormidelního vesla nikdo nebyl. Z přísežníků byl na hlídce Zelev, stál na přídi. Zavolala na něj, ale neodpověděl. „Zeleve!“ Stále nereagoval. Došla blíž a naklonila se k němu. Zíral přes bort na ubíhající modrou vodu. Zlehka mu položila ruku na rameno. Pomalu zamrkal. „Zeleve? Slyšíš mě?“ Zamračil se a zvedl k ní zrak. Chvilku na ni civěl, jako by ji nepoznával, ale pak se prudce nadechl, jako by se vynořil z velké hloubky. „V té vodě něco je, Mihal,“ prohlásil, jako by jí prozrazoval hluboké tajemství. „Kde je lodivod – jak se jmenuje? Bohové, ani si nevzpomenu na jeho jméno…“ Zelev ztěžka zamrkal a zamračeně se rozhlížel. „Mrzí mě to, Mihal – to už je ráno?“ Stiskla mu paži. „To nic není. Taky to cítím.“ Zamířila na zadní palubu. „Kapitáne! Potřebujeme vás tu! Kapitáne!“ Muži a ženy z posádky se zavrtěli, ale do práce se nikdo nehnal. Mihal se chopila vesla. Dorazil kapitán, neoholený, ve špinavé košili, jež mu visela na ramena. Za ním přicházeli Rutana s K’azzem. „Kde je lodivod, kapitáne?“ Muž si přetřel bradu a zvedl obočí. „Budeme se po něm muset podívat,“ prohlásil a odšoural se pryč. „Mihal,“ řekl K’azz, „co se stalo?“ „U kormidelního vesla nikdo nebyl.“ Rutana opovržlivě frkla. „Chceš něco říct?“ zeptala se Mihal. 102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225670