jsme dospěli k našemu současnému pojetí, a zároveň jej ospravedlnit: vyložením konkrétní následnosti rozvíjení analogií a odmítnutím alternativních pohledů, které rozvíjení analogií zahrnuje.119
V tomto bodě však musíme zpochybnit hloubku Aronovitchova přitakání analogickým formám argumentace a jejich charakteristikám, jako jsou pravděpodobnost spíše než nutnost, a otevřenost k debatě a sporu spíše než založení na „přirozených vlastnostech“. Důraz na bezrozpornost se totiž velmi přibližuje formám argumentace, které překračují daný kontext, od nichž se Aronovitch tolik snažil odlišit analogické argumentace.120 Aronovitch sice na jednu stranu potvrzuje nutnost odkazu na jednotlivé momenty a na způsob, jakým analogický argument ustavuje spojení mezi nimi a principy, jeho narativ je však založen na pojetí pokroku, které lze často nalézt v současném liberalismu. Ba co víc, při popisu analogických forem usuzování jako „vyváženého přístupu“, který se díky svému „založení na minulé zkušenosti, na otevřenosti a na schopnosti neustále se vyvíjet“ může vyhnout „extrémnímu konzervatismu a utopismu“,121 se velmi přibližuje záměně obecné formy usuzování, která je v politice běžná, za konkrétní ideologickou tradici. Tento moment poskytuje východisko pro Panagiovu kritiku Aronovitchova čtení analogického argumentu.122 Panagia tvrdí, že Aronovitchův důraz na „stabilitu, souhlas a progresivní pohyb do budoucnosti“ v posledku redukují politiku na liberalismus.
OD SUBSUMPČNÍ PO AKTIVNÍ ANALOGII Podle Panagii je tato redukce problematická, neboť omezuje politiku na liberalismus. Panagia ovšem nezpochybňuje Aronovitchovo spojení analogického usuzování a, poněkud konkrétněji, liberální verze deliberativní 119 120
121 122
Aronovitch, The political importance of analogical argument, s. 90. Kurziva Norval. Bezrozpornost je nepochybně ústřední kategorií tradice vědeckého myšlení. Pokud ovšem vezmeme do úvahy odlišné styly myšlení, význam bezrozpornosti se tím změní. Srov. Hackingův rozbor „stylů myšlení“ in I. Hacking, Language, truth, reason, in M. Hollis a S. Lukes (eds.), Rationality and Relativism (Oxford: Basil Blackwell 1983), s. 48–66. Aronovitch, The political importance of analogical argument, s. 92. Davide Panagia, The predicative function in ideology: on the political uses of analogical reasoning in contemporary political thought, Journal of Political Ideologies 6, no. 1 (2001), s. 55–74.
98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225630
demokracie. Panagia místo toho ve svém čtení Kanta nastiňuje predikativní funkci analogie a pokouší se sledovat její rodokmen v neokantovském liberalismu.123 Pro Panagiu tak problém Aronovitchova argumentu nespočívá ve spojení mezi liberalismem a analogií, které si Panagia přeje zachovat: „analogický rozum je nutnou podmínkou liberální verze deliberativní demokracie do té míry, do jaké je tento druh liberalismu zavázán kantovské etice obecného smyslu.“124 Problematické je pro něj spíše to, že redukce politiky na liberalismus popírá možnost politického myšlení, které by nebylo založeno na analogii. Jak Panagia dochází k tomuto závěru? S odkazem na Ricoeura načrtává rozdíl mezi dvěma teoriemi metafory – jedné založené na substituci a druhé na „interakci“. Zatímco ta první se zaměřuje na pasivní nahrazení jednoho pojmu druhým, druhá vystihuje aktivní, predikativní význam metafory: Metafora nevytváří význam proto, že by pasivně nahrazovala jeden pojem druhým, ale proto, že aktivně kombinuje pojmy takovým způsobem, aby dosáhla podobnosti.125
Důraz na predikativní funkci – na metaforičnost metafory – se na rozdíl od modelu substituce vyhýbá subsumpci126 a zachovává tak odlišnost. V tomto případě se „v metafoře navzájem setkají dvě odlišné entity a důsledkem tohoto setkání je situace konfrontace, sporu a produkce signifikace“.127 Porozumění metafoře na základě interakce tak zdůrazňuje to, co Ricoeur nazýval záhadou metafory, skutečnost, že odlišnost je zachována v samotném momentu ustavení podobnosti. Toto je podobné Laclauovu výkladu ustavování ekvivalencí a zároveň se liší od kantovského pojetí, v němž přirozená podobnost formuje základ analogického rozu123 124 125 126
127
Panagia, The predicative function, s. 56–57. Panagia, The predicative function, s. 67. Panagia, The predicative function, s. 58. Kurziva Norval. Panagia si všímá toho, že pro Kanta je podstatou soudnosti schopnost subsumovat konkrétní jednotlivinu pod obecný pojem. „V určujícím soudu je univerzální již dáno a z toho důvodu tato forma soudnosti může mít pouze podobu subsumpce. Reflektující soudnost předpokládá konkrétní empirické zákony. Neznáme tudíž univerzální principy a musíme je určit prostřednictvím reflektujícího soudu“ (s. 62). V tomto případě se jedná o pohyb od partikulárního k univerzálnímu, který je umožněn „účelností přírody“ (s. 63). Panagia, The predicative function, s. 59.
99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225630
mu.128 Panagia zdůrazňuje skutečnost, že toto pro Kanta představuje část obrazu myšlení, které usiluje o harmonii, a z toho vychází i důraz na konsensus v teoriích deliberativní demokracie. Panagia díky tomuto rozvinutí Ricoeurovy protichůdné myšlenky záhady metafory dochází k závěru, že je možný další druh politického myšlení, který není založen na metafoře pojaté jako subsumpce. Toto myšlení se nezabývá tím, co je podobné, ale tím, co je odlišné. I když tento moment není zcela rozvinut, Panagia se odvolává na díla Derridy, Deleuze, Foucaulta a Rancièra, aby poukázal na demokracii jako na „interaktivní moment roztržky ve fungování systémů“.129 Stručně řečeno, Panagiovo čtení jednoznačně zdůrazňuje míru, do níž bude Kantem inspirované pojetí politiky spíše směřovat k harmonizaci, než aby směřovalo k rozkolu. Navíc jeho dovolávání se Ricoeura je zárukou toho, že je možné jiné čtení analogie, které není založeno na modelu podobnosti, ale které zdůrazňuje moment záhady – metaforičnost metafory.130 Jak jsme již viděli v našem dřívějším výkladu Laclaua, prostor myšlení politiky obecně (nikoli jenom liberalismu a deliberativní demokracie) v pojmech zobecnělé rétoričnosti se otevírá v okamžiku, v němž je zpochybněna závislost na modelu podobnosti. To má řadu důležitých důsledků. Pokud se opravdu nacházíme na půdě zobecněné rétoričnosti, kde stejnost a odlišnost nemůže být vyvozena z přirozené podobnosti, pak jakákoli takováto stejnost a odlišnost může být pouze důsledkem procesu artikulace, který je ve své podstatě hluboce politický. Pokud je tomu skutečně tak, potom také demokratické formy argumentace spolu s demokratickými formami společenství musí být analyzovány na základě pojetí politiky, které zdůrazňuje kontingentní charakter procesů artikula128
129 130
Kant se zabývá potřebou analogie ve své Kritice soudnosti. „Prostřednictvím soudnosti se střetáváme s pojmem smyslového nazírání a přenášíme jej na jiný předmět. Tím ustavujeme podobnost mezi dvěma předměty a mezi pravidly, která při přemýšlení o nich užíváme. Tak například mezi červenou barvou a pojmem lásky je nalezena taková přirozená podobnost, že červená barva v nás vzbuzuje porozumění lásce.“ The predicative function, s. 64–65. Panagia, v duchu Ricoeura, připisuje subsumpční model, model založený na podobnosti, také Aristotelovi. Pro podrobný výklad analogie a metafory u Aristotela srov. G. E. R. Lloyd, Polarity and Analogy (Cambridge: Cambridge University Press 1966), s. 405–414. Panagia, The predicative function, s. 69. Panagia v této souvislosti tvrdí, že potřebujeme „výklad statusu predikativní funkce, která je implicitní ve všech ideologiích, neboť se zdá, že to jsou tyto predikativní prvky, které umožňují pohyb myšlení“. Panagia, The predicative function, s. 70.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225630