98
5. Katolické východní církve
Název církve (chaldejská) vznikl až v 17. století, když římští katolíci takto pojmenovali toto křesťanské společenství v domnění, že jeho příslušníci jsou potomky obyvatel Mezopotámie, kteří obývali i Ur Chaldejců, odkud pocházel biblický Abrahám380. Chaldejci však vymřeli už před rokem 550 př. Kr., chaldejští křesťané jsou tedy ve skutečnosti Asyřané, na což v poslední době několikrát poukázala i samotná chaldejská církev381. Situace mezi dvěma katolickými patriarchálními liniemi (šimonovská a josefovská) se stabilizovala po smrti patriarchy Josefa Augustina V. Hindi († 1827), když papež Pius VIII. (1761–1830) potvrdil jeho synovce Yohannana VIII. Hormizdase (1760–1838) z druhé větve, jenž již byl jmenován patriarchou, za společného a jediného patriarchu chaldejců382. Rozchod s Římem hrozil církvi ještě jednou, a to když papež Pius IX. (1792–1878) bulou Reversurus z roku 1869 zbavil chaldejského a arménského patriarchu výsady světit vlastní biskupy. Po dvou letech sporu papež ustoupil a zákaz byl odvolán. Chaldejští katolíci se během první světové války stali oběťmi vyvražďování ze strany Turků, o život přišli čtyři biskupové, velký počet kněží a kolem 70 000 věřících383. Vztah chaldejských katolíků s mateřskou Asyrskou církví Východu procházel dramatickým vývojem až do listopadu 1994, kdy došlo k setkání papeže Jana Pavla II. (1920–2005) a asyrského patriarchy Dinkha IV. (1935–2015), při němž tito hierarchové podepsali společné christologické prohlášení. Situace chaldejských katolíků v původní vlasti je velmi nejistá i dnes, v důsledku války a teroristických útoků na jejich sídla počet věřících velmi dramaticky klesá už od roku 2003. Islamisté je vyhánějí z domovů, chaldejská Babylonská kolej v Bagdádu byla proměněna na vojenskou základnu americké armády. Od roku 2007 bylo v Iráku i Sýrii vyvražděno několik chaldejských kněží, včetně arcibiskupa Paula Faraj Rahho (1942–2008). Sídlo patriarchátu se během staletí přesouvalo na různá místa, až bylo roku 1830 ustaveno v Mosulu. Po přesunu chaldejců ze severu země do hlavního města Bagdádu se tam v roce 1950 přestěhoval i chaldejský patriarcha384. Chaldejská liturgie je východosyrská s několika latinskými prvky (biskupové nosí mitru, prsten a pektorál, svaté přijímání je pouze pod způsobem chleba), liturgickým jazykem je syrština, někde však biblická čtení bývají v arabštině. 380 1 Mojž 11,31: Terach vzal svého syna Abrama, svého vnuka Lota, Haranova syna, a svou snachu Saraj, Abramovu ženu. Vyvedl je z Uru Chaldejců. 381 PARPOLA, Simo, National and Ethnic Identity in the Neo-Assyrian Empire and Assyrian Identity in Post-Empire Times, in Journal of Assyrian Academic Studies 2004, s. 22. 382 BURGESS, Michael, The Eastern Orthodox Churches, s. 83. 383 ROBERSON, Ronald, The Eastern Christian Churches, s. 147. 384 POSPISHIL, Victor J., Eastern Catholic Marriage Law, s. 107.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225627
5. Katolické východní církve
99
V důsledku četné emigrace vznikají nové chaldejské farnosti mimo původní vlast, především v Sýrii, USA a Austrálii.
5.4 SYRSKOMALABARSKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV Aramejsky:
(Edtha d’Malabar Suryaya), malajálamsky: (Sirēā Malabāra Sabha)385. Pojmenování církve vzniklo teprve roku 1887, do té doby patřili její členové k velkému společenství Křesťanů sv. Tomáše (Mar Thoma Nazranis), kteří právě tohoto apoštola považují za svého zakladatele. Malabar je název pobřeží zhruba na území dnešního státu Kérala na jihozápadě Indie. Právě zde se v roce 1498 vylodili portugalští misionáři, kteří domácí křesťany, sloužící liturgii v jiné tradici, mylně považovali za bludaře a kromě toho, že z nich chtěli udělat portugalské občany, nutili je rovněž užívat latinský obřad386. Neakceptovali legitimitu místní křesťanské tradice a jednotu s Římem prosazovali i v liturgické a kanonické oblasti. Synoda v Diamperu (1599) pod předsednictvím portugalského arcibiskupa Aleixia de Jesu de Meneses (1559–1617) sice vyhlásila jednotu místní církve s Římem, avšak zároveň zavedla tak silnou latinizaci (latinský obřad mše, západní liturgický oděv, podřízení místní hierarchie portugalským biskupům, celibát pro kněze apod.)387, že to u Křesťanů sv. Tomáše vyvolalo otevřený odpor, jenž vyvrcholil v lednu 1653, kdy se přivázali k posvátnému kříži před kostelem (Kóčin) a přísahali tak vzájemnou jednotu a přerušení spojení s Římem. V reakci na to papež Alexandr VII. (1599–1667) roku 1659 vytvořil v Malabaru novou latinskou jurisdikci a vyslal do země karmelitány, aby situaci uklidnili388. Od roku 1662 se některé skupiny domorodých křesťanů následně začaly vracet zpět do plného společenství (communio) s katolickou církví. Křehké soužití katolíků s místními křesťany bylo opět nalomeno, když v roce 1665 syrský pravoslavný patriarcha v Antiochii Ignatius ’Abd Allah Midhyat († 1674) jmenoval pro místní křesťany biskupa Mor Gregoria († 1681). Latinští misionáři považovali tento krok ze strany Antiochie za snahu o ovládnutí území a v obavě, aby nepřišli o své misie, celá desetiletí odmítali jmenovat pro církev jejich domorodého biskupa. Teprve v roce 1896 na základě papežského breve Quae rei sacrae Lva XIII. (1810–1903) byli pak vysvěceni jejich vlastní biskupové a plně samostatná syrskomalabarská hierarchie byla
385 386 387 388
www.syromalabarchurch.in ke dni 18. 10. 2015. ATIYA, Aziz S., Historia Kościołów wschodnich, s. 313. Oriente cattolico: cenni storici e statistiche, s. 400. Statistica noc cenni storici della Gerarchia e dei fedeli di Rito orientale, s. 249.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225627
100
5. Katolické východní církve
ustavena papežem Piem XI. (1857–1939) konstitucí Romani pontifices v roce 1923389. Tentýž papež v roce 1934 inicioval reformu, která si za cíl kladla zrestaurovat silně latinizovanou liturgii malabarského obřadu a vrátit ji co nejvíce k původním východosyrským kořenům. V roce 1992 byla syrskomalabarská církev povýšena na arcibiskupství větší. Její rozvoj nadále pokračuje a dnes se k ní hlásí cca 4,5 milionu věřících, formace budoucích kněží probíhá v semináři ve Vadavathooru (založen 1962) a na samostatné teologické fakultě Paurastya Vidyapitham (od roku 1982)390. Na území indické Kéraly dnes působí tři katolické církve: syrskomalankarská, syrskomalabarská a latinská. Podle starého papežského nařízení nesmělo území syrskomalabarské jurisdikce překročit 0,47 % území Indie, proto při nárůstu členů této církve začalo po roce 1980 docházet ke sporům mezi malabarskými a latinskými biskupy. Toto restrikční nařízení zrušil roku 1987 papež Jan Pavel II. (1920–2005), takže syrskomalabarskou hierarchii lze od té doby zřídit i na těch územích, kde již předtím byla ustavena biskupství latinská391.
5.5 ARMÉNSKÁ KATOLICKÁ CÍRKEV Arménsky: Հայ Կաթողիկէ Եկեղեցի (Hay Kat’oġikē Ekeġec’i)392. Když křižáci ve 12. století procházeli arménským královstvím v Kilíkii, uzavřeli s arménským králem dohodu, která vedla k unii mezi arménskou a katolickou církví v roce 1198. Tato unie, kterou ovšem ostatní Arméni žijící mimo území Kilíkie nepřijali, se rozpadla po dobytí arménského království Mamlúky v roce 1375. První systematickou misionářskou činnost mezi Armény vyvíjel řád dominikánů, a to už od roku 1330. I jejich zásluhou byl na ferrarsko-florentském koncilu (1431–1445) roku 1439 přijat dekret Exsultate Deo o unii Říma s arménskou apoštolskou církví. Ani tento dokument nakonec nepřinesl očekávané výsledky, stal se však doktrinálním základem pro pozdější vznik arménské katolické církve. Na různých místech Arménie se postupně vytvářely malé katolické komunity, pro něž papež Benedikt XIV. (1675–1758) v roce 1742 vysvětil Abraháma Ardziviana (1674–1749) na biskupa a jmenoval jej patriarchou Kilíkie a všech Arménů se sídlem v Libanonu. Pod tuto jurisdikci spadali arménští 389 390 391 392
FARRUGIA, Edward G., Encyklopedický slovník křesťanského Východu, s. 874. POSPISHIL, Victor J., Eastern Catholic Marriage Law, s. 112. ROBERSON, Ronald, The Eastern Christian Churches, s. 151. www.armeniancatholic.org ke dni 12. 12. 2015.
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225627