Teresa není vdaná,“ řekl Isaac. „Není bohatá. Nikam nezapadá.“ „Co tím myslíte?“ „Je dcera cikánky –“ „Cikánky? To je romantické.“ Zvedl obočí. „A sestra socialisty. Opravdu nevím, která z těch dvou věcí pro ni nakonec bude horší.“ „Proč?“ „Policie, starosta, caciques. Můj vlastní otec. Nemají mě rádi. Už jsem bojoval. A ona má ke mně příliš blízko –“ „Isaacu, nedělejte si starosti,“ řekla a pokusila se ho ujistit dospělým tónem. „Postaráme se o ni.“ Robles se zasmál. „Než odjedete.“ „Řekla jsem vám to. Nikdy neodjedu.“ „Co od života tady chcete, seňorito?“¨ „Já – přesně to nevím. Vím, že bych tu ráda zůstala.“ Isaac vypadal, jako když chce něco říct, a ona se ho silou vůle snažila přimět, aby přiznal, jak rád to slyší, ale najednou zašustilo listí. U paty svahu se objevila Teresa s kabelou přehozenou přes rameno a s rozhodným výrazem v očích. „La señorita te necesita,“ vyřídila Isaacovi. „Proč?“ zeptala se Olive. „Proč ho moje matka chce?“ Teresa a její bratr se měřili pohledem, dokud Isaac nekapituloval. Pak vzdychl a beze slova se po svahu vracel k domu. Zatímco Isaac zacházel mezi stromy, Teresa si chvilku představovala, že ona a Olive jsou spolu na lovu a pozorují kořist, než se rozhodnou nechat ji běžet, protože raději budou stát bok po
104 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225572
boku v chladném vzduchu. Netouží po vzrušení ze zabíjení, chtějí prostě být spolu, protože mají stejný cíl. Isaac rád opakoval, že Teresa je z těch, co by prodali i vlastní babičku, kdyby jim nic jiného nezbývalo; ne že by vůbec někdy nějakou babičku na prodej měla. Nejhorší bylo, že Teresa někdy opravdu cítila neosobní lhostejný vztah k těm, kteří jí nikdy nepomohli a dávali jednoznačně najevo, že se kvůli ní nehodlají obtěžovat. Dívala se na řádky, které s Olive udělaly rycími vidlemi. Semena jsou stále hluboko v půdě a ještě bude trvat měsíce, než se ukážou zelené výhonky. Terese se ulevilo, když si uvědomila, že Olive chtěla ta semena dát. Pohled na Olive jí připomínal, že stále ještě dokáže cítit něco jako štěstí. „Pojďme si zakouřit na verandu,“ řekla Olive. „Ukradla jsem otci tři cigarety.“ Kouřila jen Olive. Uslyšely, jak v patře práskly dveře. „Seď, seď,“ řekla Terese, ale ta poslechla, až když hluk motoru Haroldova automobilu u rezivějící brány pod svahem zeslábl. „Táta zase někam jede,“ řekla Olive. „Neuvidí nás vaše matka? Musím pracovat.“ „Nemusíš dřít od rána do večera, Tere. Nevyhodí tě, když si na pět minut sedneš. A kromě toho.“ Olive zapálila cigaretu a nezkušeně z ní potáhla. „Právě mluví s tvým bratrem.“ Teresa v pokoji Sarah viděla prázdné lahvičky od léků, nerozluštitelné řady klikyháků po obvodu hnědých fiólek. Jednou ji slyšela vzlykat, i když se Sarah snažila ten zvuk utlumit polštářem, a nahoře na jejích nohou zahlédla stříbřité bílé jizvy, které se táhly dolů v křížících se liniích. Vzhledem k ukradeným
105 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225572
cigaretám se Teresa domnívala, že Olive je ve sdílnější náladě, než když tohle téma nadhodila posledně, a tak se zeptala: „Je vaše matka hodně nemocná?“ „Má deprese.“ Olive se opřela zády o houpací křeslo a vy foukla kužel modrého kouře. „Deprese?“ „V tanečních sálech se usmívá a v ložnici pláče. Ta nemoc je v hlavě.“ Olive si zaťukala na spánek. „A tady.“ Dotkla se srdce. „Někdy je to horší, jindy lepší. A pak se to zase zhorší.“ „To je těžké,“ řekla Teresa, překvapená její upřímností. Olive se obrátila, aby se na ni podívala. „Myslíš to vážně, nebo to říkáš jen tak?“ „Ne, seňorito. Myslím to vážně.“ A Teresa to opravdu tak mínila; ale hlavně si přála, aby se jí Olive se vším svěřila, a proto by řekla cokoli, jen aby se jí to splnilo. Olive hleděla do sadu; Teresa se na ni pokradmu podívala. Olive působí tak sebejistě, tak bezstarostně. Šaty, neobvyklé a chlapecké, jí moc sluší; dokonce i v těch nezkrotných vlasech jako by se projevovala její osobnost. Pobyt tady v Arazuelu jí očividně svědčí – je šťastnější a má víc sebedůvěry. „Je to těžké,“ potvrdila Olive. „Táta tomu říká její ,bouřkové mraky‘, ovšem je to jen hezký způsob, jak vyjádřit, že kdykoli můžeme čekat problémy. Podle doktora její mysl připomíná včelí plástev, komůrka za komůrkou je rozbitá a znovu postavená. Víš, ona svou bolest vidí v barvách.“ Olive se neradostně zasmála. „Modrou jako ocel, žlutou jako stará podlitina, červenou jako spalničky.“ Teresa se snažila s Olivinými slovy držet krok. „Tuhle nemoc jsme na její straně rodiny měli vždycky. Jednu
106 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225572