hlazovací. Jiný velitel, Rudolf Höss, měl mnohem větší a horší tábor v Osvětimi. Dále tvrdila, že v Płaszówě nebyly žádné děti, nikdy neviděla ani jediné dítě. Ruth také tvrdila, že Amon Göth zastřelil jen několik Židů, „z hygienických důvodů“, vypráví Monika Göthová. „Matka říkala, že Židé nikdy nechodili na toaletu, a proto se v táboře šířily nákazy. A když Amon přistihl pár mužů, kteří nepoužili toaletu, zastřelil je.“ Monika vyrůstala v samých lžích. Byla dítě, věřila matce. Věty, které člověk v dětství často slýchá, se mu pevně vryjí do podvědomí, i později neustále probleskují na povrch, ať chce, či ne. Monika potřebovala téměř polovinu života na to, aby zjistila pravdu o svém otci a rodině. Četla, dělala rešerše a bojovala se zkreslenými informacemi a polopravdami ve své hlavě a téměř se z toho zbláznila. Zbořit stavbu lží své matky ji stálo spoustu síly. Bylo by bývalo pohodlnější nedělat to. Protože historky, které vyprávěla matka, byly hezké. Pojednávaly o otci, který byl šarmantní, milý a vtipný – a který se koneckonců ničeho nedopustil. Ve zpětném pohledu Monika říká: „Vnímala jsem ho jako oběť. Oběť národního socialismu, oběť Hitlera, oběť Himmlera.“ Mnichovský psycholog Peter Bründl tvrdí, že každé dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje představu, že má dobré rodiče. „Je strašné mít za rodiče vrahy. Já, dítě vraha! Proto mnozí akceptují mlčení rodičů a sami též oněmí. Nevyptávají se, co přesně se během války událo.“ Generace, která se narodila v posledních letech „Třetí říše“ a po ní, musela zažít, že rodiče odmítají rozhovor o národním socialismu. Lhostejno, zda se jednalo o esesáka nebo prostého vojína – většina otců, jejich manželek a vdov o době před rokem 1945 mluvila jen málo nebo vůbec ne. Svým dětem nebo později vnoučatům přenechávali, aby odkryli historii své rodiny. Pod příkrovem mlčení se legendám a předsudkům dařilo obzvláště dobře. Babička Agnes Kalderová prosila Moniku, aby byla zti100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225570