hlazovací. Jiný velitel, Rudolf Höss, měl mnohem větší a horší tábor v Osvětimi. Dále tvrdila, že v Płaszówě nebyly žádné děti, nikdy neviděla ani jediné dítě. Ruth také tvrdila, že Amon Göth zastřelil jen několik Židů, „z hygienických důvodů“, vypráví Monika Göthová. „Matka říkala, že Židé nikdy nechodili na toaletu, a proto se v táboře šířily nákazy. A když Amon přistihl pár mužů, kteří nepoužili toaletu, zastřelil je.“ Monika vyrůstala v samých lžích. Byla dítě, věřila matce. Věty, které člověk v dětství často slýchá, se mu pevně vryjí do podvědomí, i později neustále probleskují na povrch, ať chce, či ne. Monika potřebovala téměř polovinu života na to, aby zjistila pravdu o svém otci a rodině. Četla, dělala rešerše a bojovala se zkreslenými informacemi a polopravdami ve své hlavě a téměř se z toho zbláznila. Zbořit stavbu lží své matky ji stálo spoustu síly. Bylo by bývalo pohodlnější nedělat to. Protože historky, které vyprávěla matka, byly hezké. Pojednávaly o otci, který byl šarmantní, milý a vtipný – a který se koneckonců ničeho nedopustil. Ve zpětném pohledu Monika říká: „Vnímala jsem ho jako oběť. Oběť národního socialismu, oběť Hitlera, oběť Himmlera.“ Mnichovský psycholog Peter Bründl tvrdí, že každé dítě pro svůj zdravý vývoj potřebuje představu, že má dobré rodiče. „Je strašné mít za rodiče vrahy. Já, dítě vraha! Proto mnozí akceptují mlčení rodičů a sami též oněmí. Nevyptávají se, co přesně se během války událo.“ Generace, která se narodila v posledních letech „Třetí říše“ a po ní, musela zažít, že rodiče odmítají rozhovor o národním socialismu. Lhostejno, zda se jednalo o esesáka nebo prostého vojína – většina otců, jejich manželek a vdov o době před rokem 1945 mluvila jen málo nebo vůbec ne. Svým dětem nebo později vnoučatům přenechávali, aby odkryli historii své rodiny. Pod příkrovem mlčení se legendám a předsudkům dařilo obzvláště dobře. Babička Agnes Kalderová prosila Moniku, aby byla zti100
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225570
cha, ale ta matku neustále provokovala. Když jí Ruth Irene poručila, aby umyla koupelnu, odsekla: „Nejsem tvá služka z Płaszówa!“ Poté co ji matka uhodila, křičela: „Ještě jednu, jen uhoď, jsi stejná jako starý. Já nejsem jako on, to ty jsi stejná jako on.“ V době kdy bylo Monice něco přes dvacet let, spřátelila se s hostinským schwabingské hospody s názvem Bungalov. Jednou si vyhrnul rukávy, aby mohl umýt sklenice, a Monika uviděla na jeho paži vytetované číslo. Šokovaně se zeptala: „Pověz, Manfrede, jsi Žid? Byl jsi v koncentračním táboře?“ „Ano,“ odpověděl stručně. Monika chtěla vědět, ve kterém koncentračním táboře byl. Její vyptávání mu bylo nepříjemné, ale nakonec řekl, že většinu času strávil v Płaszówě. Monika na to s úlevou pronesla: „Manfrede, jsem šťastná, že jsi nebyl ve skutečném koncentračním táboře, nýbrž jen v pracovním. To také znáš mého otce. To byl přece Göth.“ Když to hostinský uslyšel, zbledl. Monika později řekla, že ještě stále slyší jeho křik: „Ten vrah! Ta svině!“ Monika opakovala: „Ale Manfrede, ty jsi přece nebyl v koncentračním táboře. Byl jsi v pracovním táboře.“ Hostinský mlčel, jen tam stál a třásl se. Potom s ní mnoho dnů nemluvil. Monika nutila matku, aby se s traumatizovaným mužem sešla. Ruth Irene Göthová se setkáním souhlasila, později o něm však téměř nic neřekla – jen to, že se jí hostinský pořád dokola ptal: „Proč jen jste to dělali?“ Ve dvaceti čtyřech letech se Monika zamilovala do kamaráda matčina podnájemníka, černého studenta z Nigérie. Popsala ho jako dobře vypadajícího muže „typu Harryho Belafonta“. Na nějakou dobu se k němu nastěhovala, vztah však brzy zkrachoval. 29. června 1970 porodila Monika Göthová na ženské klinice v mnichovské Májové ulici dceru, kterou pojmenovala Jennifer. Jennifer dostala rodinné příjmení své matky – Göthová. Monika tehdy pracovala šest dnů v týdnu jako sekretářka a byla často psychicky nemocná. 101
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225570
Když byly Jennifer čtyři týdny, odvezla ji do Salberghausu, katolického kojeneckého ústavu vedeného jeptiškami, nedaleko Mnichova. * Od doby, co jsem napsala matce dopis, uplynuly tři týdny. Zatím se mi neozvala. Obávala jsem se, že se neozve vůbec. Možná se mnou nechce být v žádném kontaktu. I proto jsem čekala tak dlouho, než jsem jí napsala. Chtěla jsem být dost silná, abych vydržela její mlčení. Ticho mi bylo povědomé. Když mě adoptovali, byla najednou pryč, už jsem o ní neslyšela, nemohla jí položit žádné otázky. Pokouším se zůstat klidná. Na napsání svého dopisu jsem potřebovala hodně času. Možná teď potřebuje čas i ona. A pak jeden čtvrtek telefonát do kanceláře. Nebyla jsem tam, tak mi vyřídili vzkaz, že nějaký pan Soundso prosí o zpětné zavolání. To je Dieter, druhý muž mé matky. Je přibližně stejně starý jako ona. Když jsem se s matkou naposledy setkala, přivlekla ho s sebou. Prostě ho přivedla, aniž by se mě zeptala. Mnohem raději bych tenkrát byla jen s ní. Teď se ozval on, nikoliv matka. Divím se, proč nezavolala sama. Posílá ho jako předvoj? Následujícího dne mu volám. Říká, že se mě pokoušel zastihnout doma, ale nebyla jsem tam. Krátce si povídáme, pak se mě svým bavorským dialektem přímo zeptá: „Proč jednoduše matce rovnou nezavoláš?“ Jednoduše? Pro mě není jednoduché nic, co se jí týká. Přesto jsem již dávno rozhodnutá zavolat jí. Potřebuji mít konečně jasno a nechci už déle čekat. V sobotu nejsou ani manžel, ani děti doma, mám klid. Vytočím předvolbu, pak její telefonní číslo. Je to jen pár číslic, protože bydlí na venkově. Jsem rozčílená. Telefon zazvoní jednou, dvakrát, třikrát a pak ho zdvihne. Pozdraví mě a říká, že měla z mé102
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225570