„Úplně mě ohromil. Nechtěl jsem ho odmítnout. Vzal peníze, strčil je do kapsy, pokývl, řekl ‚Děkuji‘ a odešel.“ Při vyprávění historky se na Dirkově tváři rozhostil tak poctivý údiv, že jsem se neudržel a usmál jsem se. „Nezlobil bych se, kdyby mi řekl, že obrazy jsou špatné, ale neřekl nic, vůbec nic.“ „A ty to ještě dáváš k lepšímu, Dirku,“ pravila jeho žena. Bylo smutné, že člověka víc pobavil nevěřícný Holanďanův pohled, než pohoršilo Stricklandovo neomalené jednání. „Doufám, že už ho nikdy neuvidím,“ řekla paní Stroevová. Dirk se usmál a pokrčil rameny. Vrátila se mu jeho dobrá nálada. „Jedno je jisté – je to velký, velký umělec.“ „Strickland?“ divil jsem se. „Tak to nebude ten, kterého já myslím.“ „Takový velký chlapík se zrzavými vousy. Charles Strickland, Angličan.“ „Když jsem Stricklanda znal, vousy neměl. Ale jestli si je nechal narůst, můžou být zrzavé. Jenže ten, o kterém mluvím já, začal malovat teprve před pěti lety.“ „To je on. Je to velký umělec.“ „To není možné.“ „Copak už jsem se někdy zmýlil?“ zeptal se Dirk. „Říkám vám, že je to génius. Jsem si tím jistý. Jestli 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225490