Přicházejí samy a znovu. Neustále připomínají to, co je nesnesitelně těžké, proto hovoříme o intruzi. 4. Vyrovnávání: pacient vystavený radikálně změněné situaci začíná hledat postup, jak se s ní vyrovnat. Musí zvládnout změnu. Musí se pokusit nalézt jiné pokračování svého životního příběhu. V tomto období dochází k zvažování možností a zkoušení nových cest. Nejde o jednorázový čin, ale o sérii pokusů, proto mluvíme o vyrovnávání. Mnohé z těchto pokusů nevyjdou a ukáže se jejich nereálnost, to proto, že člověk musí zvládat dosud nikdy nezažité obtíže. 5. Smíření: podaří-li se úspěšně vyřešit předcházející fázi, je možno sledovat řešení psychické krizové situace, kterou u daného pacienta byl a často i nadále je jeho nepříznivě změněný zdravotní stav. Pacient je schopen myslet na kritickou životní událost, aniž by ho to příliš deprimovalo, a zároveň je schopen nemyslet na krizovou situaci, když na ni myslet nechce. Pacient se může smířit s tím, že nebude vidět, stejně jako s faktem, že je terminálně nemocný a umírá.
14.1 Emocionální stav umírajícího pacienta Haškovcová (2002) je toho názoru, že proces umírání vyvolává v prožívání pacienta výraznou odezvu. Je to možno sledovat ve všech důležitých psychických oblastech. V myšlení (o čem přemýšlí), v oblasti emocí (které city se zde objevují a s jakou naléhavostí), samozřejmě také v oblasti motivace (co je pro něj důležité). Pro člověka, který umírá, je velmi důležitá nejen léčba bolesti a seznámení s jejími možnostmi, ale také jasné rozhodování a průhledná komunikace lékaře s umírajícím, dále potřeba umírajících pochopit, co je nutné před smrtí zařídit, rekapitulace vlastního života, trávení času s rodinou i rozloučení se s blízkými osobami. Velmi zajímavé je zjištění dalších momentů přispívajících ke kvalitnímu umírání. Především se jedná o potřebu a možnost terminálně nemocných lidí přispívat k pohodě druhých (Haškovcová, 2007). Máme zde na mysli, podobně jako Frankl (1996), konkrétní cesty k realizaci smyslu, a to i přes radikální omezení, které vyplývá z terminální diagnózy. Podívejme se nyní blíže na to, co se děje v oblasti emocí, a to jak u pacienta, tak toho, kdo mu stojí nejblíže. Je důležité přitom upozornit na jev emocionální indukce. Jedná se o to, že obava jednoho indukuje ve druhém též obavu, ale i naděje jednoho indukuje (navozuje) naději v druhém (Marek, Kalvach, Sucharda a kol., 2001).
14.1.1 Obavy a strach Pokud se budeme v té nejobecnější rovině snažit charakterizovat situaci umírání, a to jak na straně pacienta, tak i toho, kdo mu stojí nablízku, pak je nutné popsat skupinu negativních emocí,
——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225395
1. Strach z bolesti: obava z velkých bolestí, které nebude možno zvládnout. 2. Strach z opuštěnosti: obava z toho, že v těch nejtěžších chvílích zůstane umírající člověk osamělý, nikdo mu nebude stát nablízku, bude opuštěn všemi. 3. Strach ze změny vzezření: obava z toho, že nemoc, operace, bolesti, umírání samotné člověka změní tak, že se nepozná. 4. Strach ze selhání: obava, že pacient celou situaci nezvládne, neobstojí v nejtěžší zkoušce, že se projeví jako zbabělec a slaboch (ztratí tvář), s tím se spojuje i strach z regresu, že se člověk začne chovat nedůstojně (ne jako zralá osobnost). 5. Strach ze ztráty samostatnosti a důstojnosti: obava, že se člověk nebude moci chovat tak, jak byl zvyklý, nebude moci dělat to, co chce, a naopak že bude muset dělat jen to, co mu někdo přikáže (lékař, zdravotní sestra), že bude bezmocný a druzí budou rozhodovat o jeho životě bez něj, obává se tedy redukce na pouhý objekt v rukou lékařů. 6. Strach o rodinu: obava o finanční zabezpečení blízkých, strach z toho, že to bez něj doma nezvládnou. 7. Strach z nedokončení práce či životního díla: nebude dokončeno to, co by dokončeno být mělo. Haškovcová (2007) k výše uvedenému dodává, že strach se projevuje řadou typických příznaků, a to jak v oblasti tělesné, psychické, sociální i spirituální. Intenzivní úzkost může být v tělesné rovině komunikována velkými bolestmi, dušností a kolapsovými stavy, které se nedaří mírnit. V sociální oblasti může jít o již popsanou izolaci a opuštěnost. Spirituální rovina zahrnuje u některých pacientů například otázku, co se mnou bude po smrti? Zvláště pokud se jedná o člověka věřícího, který má vytvořenou určitou představu o kontinuitě vědomí – o životě po smrti. Přesáhne-li strach určitou únosnou míru, hovoříme o panice. S tou se můžeme setkat jak u umírajícího člověka, tak i u zdravotního personálu či rodiny. Panika může být sociálně nakažlivá. Démuthová (2010) poskytuje terapeutický návod, který lze shrnout následovně: je důležité si uvědomit, že v takovýchto situacích je strach naprosto normální reakcí. Člověk ztrácí kontrolu, je bezmocný a bezradný. Pacient by měl mít především možnost své pocity ventilovat, měl by mít možnost se někomu svěřit, s někým prožívat důvěrný vztah. Přitom může s úlevou pochopit, že i tomu, komu se svěřuje, je úzko a že mu rozumí, protože každá cizí smrt je zároveň připomínkou smrti vlastní.
Psychické vyrovnávání se s terminálním onemocněním
označovaných termíny úzkost a strach. V souvislosti s umíráním se setkáváme s konkrétními strachy, které vznikají na pozadí úzkosti ze smrti. Jedná se o tzv. existenciální úzkost, která odkazuje na krok do prázdnoty, do nebytí, do něčeho stěží představitelného. Úzkost ze smrti je složitým jevem a ukazuje se, že v ní můžeme popsat řadu konkrétních složek (Yalom, 2006).
14.1.2 Vina Yalom (2006) hovoří o vině jako o „temném stínu odpovědnosti“. Hovoří o všepronikajícím, velmi nepříjemném stavu, který je prožíván jako úzkost plus pocit špatnosti. Ve svém pojednání
————————————————— 99 ———
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225395
rozlišuje neurotickou vinu, opravdovou – skutečnou vinu a vinu existenciální. Neurotická vina pochází z domnělých přestupků (nebo z drobných přestupků, na něž člověk reaguje nepřiměřeně silně). Opravdová vina pramení ze skutečného provinění, zpravidla se jedná o pochybení vůči druhému člověku. Existenciální vina je pojímána jako přestupek proti sobě samému. Znamená to, že člověk je vinen do té míry, nakolik nedokázal naplnit autentickou možnost svého života. Tillich (2004) se zamýšlí nad úzkostí člověka z nebytí a rozlišuje její tři zdroje. Smrt jako hrozbu pro objektivní existenci, ztrátu smyslu jako hrozbu pro existenci duchovní a ztrátu sebepřijetí (sebeúcty), jež prožíváme jako pocit viny a úzkost ze sebezavržení. Tillich (2004) tvrdí, že život od člověka žádá, aby ze sebe učinil to, čím by se měl stát, aby naplnil svůj osud. Vinu tedy můžeme pociťovat rovněž za nevyužitý život, za neodžitý život v nás. Yalom (2006) tvrdí, že člověk, který nežije tak plně, jak by mohl, prožívá hluboký a silný pocit, který nazývá existenciální vinou. Je nutné se tedy ptát: Jaký je vztah člověka k jeho vlastním možnostem? Existenciální vinu lze potom brát jako konstruktivní emoci, kdy dochází k vnímání rozdílu mezi tím, co je, a co by mohlo být. Na konci života může umírající pociťovat to, že ne vše se mu podařilo, že něco nezvládl, něco udělal špatně. Pokud má umírající člověk pocity viny, je pro něj velkou úlevou, je-li nablízku někdo, kdo si s ním o nich bude ochoten promluvit. Někdo, komu bude důvěřovat. Je účelné při vhodné příležitosti vyzvat pacienta a zeptat se ho, zda ho něco netrápí, když se ohlíží zpátky za svým životem, o čem by chtěl mluvit, zda se nechce s něčím svěřit. Sebereflexe (vědomí a přijetí viny) zoufalství tlumí (Křivohlavý, Kaczmarczyk, 1995).
14.1.3 Bolest Ukazuje se, že míra utrpení a bolesti pacienta je často přímo úměrná jeho míře obav a strachu. Strach a úzkost jsou překážkou, které nám zabraňují do jisté míry vidět věci reálně. Tato překážka umožňuje vyhrocení pocitů bolesti a utrpení. Stejně tak se můžeme dívat na pocity viny, které mohou umírajícího člověka zaplavovat. Bolest může být emocionální i tělesná. Tyto obě složky bolesti se vzájemně ovlivňují. Nedostatečně léčená tělesná bolest může potencovat různorodé emocionální rozlady pacienta. Stejně tak bolest emocionální (strach, úzkost, osamělost, vina), která není rozpoznána a terapeuticky se s ní nepracuje, může vést ke zvýšení tělesného utrpení a do jisté míry i k farmakorezistenci (Sláma et al., 2011). Abychom mohli utrpení i bolest zmírnit, je nejprve nutné ji přijmout. Je to něco, co je skutečné. To se týká jak pacienta, tak ošetřujícího zdravotního personálu. Pacient by měl dostat příležitost, aby svou bolest cítil. Žádný zdravotník by mu neměl říkat, že ho to nemůže bolet nebo že to nic není. Zásadním cílem paliativní péče je důsledná terapie bolesti. Bolest je příliš subjektivní jev, nemůžeme si na ni sáhnout, dotknout se jí. Při doprovázení umírajícího pacienta je zřejmé, že možnost bez obav pohovořit o svých pocitech snižuje míru dysforického prožívání a zároveň se dostavuje snížení tělesně prožívané bolesti. Haškovcová (2007, s. 139–140) upozorňuje na to, že „existence nesnesitelné bolesti, ať již fyzické nebo psychické, bývá dominantní podmínkou pro případnou eutanazii. Strach před
——— 100 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225395