HANNA LINDBERG
Lennie zmlkl a odložil foťák. „Podívej, zlato, já vím, že to v sobě máš. Tak mi to ukaž, pořádnej, srdečnej úsměv!“ Pes zaštěkal. Solveig ho k sobě zavolala a podívala se na Lennieho. „Jennifer Leone chtěla štěně, když byla malá,“ řekla. „Možná právě takový.“ Teriér se jí snažil olíznout ruku, když ho hladila po krku. Lennie na ni namířil objektiv. Foťák cvakl. „Ale nikdy ho nedostala,“ pokračovala Solveig. „Haló! Copak jsi ze dřeva? Úsměv!“ Otočila hlavu druhým směrem a usmála se tak zeširoka, jak jen mohla. „Soustřeď se, dej do toho trochu energie! Bradu výš. To je ono! Jsi fakt kočka,“ řekl Lennie a podíval se na Musseho. „Teď ty.“ Solveig si dál hrála se psem. „Jennifer nikdy takovýho psa nedostala.“ A s pohledem na Lennieho dodala: „Protože byla alergička.“ Lennie předstíral, že ji neslyší, a podal foťák Mussemu. „Silná alergička,“ řekla Solveig hlasitěji. Lennie došel až k ní, pevně ji popadl za zápěstí a zašeptal: „Tak hele. Netuším, o co se snažíš, ale říkám ti, nech toho.“ „Pusť mě.“ Stisk zesílil. „Okamžitě toho necháš,“ zasyčel. Pak se otočil k mužům na pohovce, tleskl a svým obvyklým tónem řekl: „Tak jedem!“ Srdce jí tlouklo jako zběsilé. Musse si před ni klekl a udělal pár fotek. 98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225388