Češi, kteří založili Jednotu katolického duchovenstva. V roce 1907 vydal papež Pius X. encykliku Pascendi Dominici gregis (Pásti stádo Boží), v níž „modernisty“ (jak se jim začalo říkat) tvrdě odsoudil. Biskupové v Čechách a na Moravě činnost Jednoty zakázali. O tři roky později bylo všem kandidátům na duchovní nařízeno skládat před vysvěcením přísahu, v níž se distancovali od modernistických tendencí. Stala se povinnou na více než půl století. Z pohledu papežského stolce bylo nebezpečí zažehnáno. Nikoli nadlouho. „Katolický kněz v Čechách platí za typ zpátečnictví, ocitá se ve sporu se svou osadou, která oslavuje Husa, Jiříka z Poděbrad nebo Komenského, rozchází se v názorech na Bílou horu a protireformaci; historie, umění, politika, literatura, zkrátka celý náš kulturní život český skrývá v sobě plno kamenů úrazu a dospělo to tak daleko, že konečně máme všecko své * extrakatolické, i tovaryše i spisovatele, i literaturu i umění, […] tvoříme národ v národě. Tato odlišnost, výchovou v seminářích stupňovaná, činí kněze u lidu podezřelým, a není-li jinak osobně příjemným, i neoblíbeným,“ psal trpce spisovatel a zároveň kněz Jindřich Šimon Baar, a jeho slova nacházela odezvu mezi dalšími duchovními.137 Baar i mnozí další se jen neradi smiřovali s faktem, že katolická církev, která věrně sloužila rakousko-uherské monarchii, se omezuje na rituály, že je v ní čím dál méně víry a čím dál více přepychu a falše. Že se – podle Baarova názoru – velmi odcizila věřícím Čechům, kteří sice formálně byli členy katolické církve, ale hlavy i srdce obraceli do minulosti, k reformátorské oběti Jana Husa, době vlády husitského krále Jiřího z Poděbrad anebo protestantskému biskupovi Janu Amosi Komenskému, který musel * To znamená církevní. Pozn. autora.
98 PETRA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225378
emigrovat, protože po vítězství katolíků v bitvě na Bílé hoře nastala (mnohde brutálně vynucovaná) rekatolizace země. Svou báseň věnovanou prvnímu československému prezidentovi Tomáši Garriguu Masarykovi začal Karel Toman poněkud neobvyklými slovy: Vítězi, který vjíždíš do pražských bran, žehnej Ti svatý Václav a Mistr Jan.138 Zdá se, že básníkovo přání, aby hlavě nového státu byli nakloněni zároveň největší český světec, kníže Václav, jejž svatořečila katolická církev, i kazatel Jan Hus, jehož tatáž církev prohlásila za kacíře a upálila na hranici, je výrazem autorova vlasteneckého zápalu. Báseň vznikla, když se Masaryk po čtyřleté emigraci vrátil v atmosféře nadšení do Prahy. V cizině přesvědčoval a přesvědčil nejdůležitější politiky planety, že vznik Československa má smysl. V nepřítomnosti byl zvolen prezidentem a v prosinci 1918 se v této roli poprvé ukázal svým krajanům. Toman se pod vlivem silných emocí poněkud ztratil v reálném hodnocení situace. Protože jistě toužil po tom, aby se jeho vlasti dařilo co nejlépe, dovolával se největších českých duchovních autorit, ale při tom zcela pomíjel, že jejich vyznavači nebo zastánci se nacházejí na opačných pólech národního náboženského smýšlení. Když dohasínalo krvavé šílenství první světové války, ke slovu se opět dostali reformně orientovaní duchovní. Dne 28. října 1918, kdy byl vyhlášen vznik Československa, obnovil Jindřich Šimon Baar Jednotu katolického duchovenstva. Po několika měsících bouřlivých disputací vznikly návrhy reforem. Zvláštní delegace je měla předložit papeži Benediktu XV. Svatému otci stačil půlhodinový rozhovor a poté audienci ukončil.
PETRA 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225378
V otázce reformních postulátů nezaujal jednoznačné stanovisko. Nechtěl mluvit ani o autonomii církve v Československu, ani o volbě biskupů, ani o tom, že by při každé farnosti nebo diecézi existovaly rady složené z duchovních i laiků, které by měly právo rozhodovat. Vůbec se nevyjádřil ani k tématům dobrovolného celibátu a pohřbu žehem. Byl ochoten souhlasit s tím, že během náboženských obřadů budou malé úryvky liturgie moci zaznít v češtině. Rozhodnutí Vatikánu vyhrotilo situaci. Praha už několik měsíců neměla arcibiskupa, jelikož mezi Čechy mimořádně nepopulární Paul Maria de Huyn, který tuto funkci zastával, po vzniku Československa zemi opustil. Na jeho místo jmenoval papež Františka Kordače, Čecha, jehož názory reformám rozhodně nakloněny nebyly. „[…] papež řekl mu sám v příčině nejhlavnějších reformních požadavků (zrušení celibátu, mateřský jazyk bohoslužebný, volba biskupů): indiscutabile – ani řeči!“139 Tak v roce 1919 popisoval svou podzimní návštěvu u arcibiskupa Karel Farský, bývalý učitel náboženství na gymnáziu v Plzni a zakladatel Klubu reformních kněží, kteří začali mezi bouřícími se duchovními udávat tón. Neklidný konec roku uzavřely mše, na něž s takovou nostalgií vzpomínala Anna Ježková-Matysová. V roce 1903 císař František Josef I. usoudil, že pražské předměstí Smíchov si zaslouží stát se městem. Pod dojmem nově nabytého statusu se radní brzy usnesli, že město potřebuje stavbu, v níž by se soustředil kulturní život. Rozhodli se postavit Národní dům. Architekt Alois Černý navrhl secesní budovu s obrovským reprezentačním sálem v prvním patře. A právě tady se 8. ledna 1920 sešlo přes dvě stě reformně orientovaných kněží. Diskutovali. Nakonec podle platných demokratických zásad hlasovali o návrhu rozejít se s Vatikánem, protože neumožňuje reformovat katolickou církev, a založit církev novou. Výsledek nebyl
100 PETRA
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225378