Karel, to bylo nejšťastnější období mého dětství,“ zavzpomínal Karel. „Umřel před dvěma lety. Od té doby mám pocit, že mě tu vlastně jen trpí... Možná je dobře, že odjíždím do Lucemburku. Vlastně neodjíždím,“ uvědomil si Karel a posadil se. „Prchám s Blankou.“ „To mi připomíná, že mne Blanka pozvala po obědě na návštěvu,“ řekla Bára. „Výborně!“ zaradoval se Karel. „Aspoň nemusíme vymýšlet záminku, proč k ní jdeš. Doneseš jí to lano.“ Po obědě se vytratili do Bářiny světničky. „Vyhrň si sukni. Jen svrchní,“ vzal Karel do ruky lano a zrudl jako pivoňka. Bára si vykasala sukni a Karel jí jeden konec lana uvázal kolem pasu. Zbytek provazu potom kolem dokola provlékal tak, že visel v dlouhých smyčkách Báře asi do půli lýtek. Když spustila sukni, nebyl vůbec vidět. „Projdi se,“ nakázal Báře Karel. Bára přešla místnost tam a zpátky. „Není to skoro poznat,“ pochválil své dílo Karel. „Jen dávej pozor, až si budeš na schodech zvedat sukni.“ Seběhli na nádvoří a Karel Báru vyprovodil až ke dveřím do paláce, ve kterém měla svoje komnaty Blanka. „Vyřiď Blance, že od třetí hlídky budu čekat pod jejím oknem. Že mám koně a že budeme prchat všichni tři. Ať si s sebou vezme jen své nejoblíbenější šperky. Až bude její fraucimór spát, ať provaz za něco pevně uváže a spustí ho z okna. Vylezu k ní a snesu ji dolů.“ „Uneseš ji?“ Karel vůbec nepokládal za smysluplné na tuhle otázku odpovídat. „Běž.“ Bára otevřela dveře. Nejdřív se rozhlédla, jestli tam bude ta tlustá ženská, ale měla štěstí, chodba byla liduprázdná, stejně jako schodiště. Po něm šla veleopatrně, protože 98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225298
kdyby šlápla do některé z těch provazových smyček, co jí visely od pasu, tak by si hodně škaredě natloukla nos. Před Blančinými dveřmi si pečlivě upravila šaty a zaklepala. Otevřela jí dívka zhruba jejího věku, prostě oblečená, pravděpodobně služebná. Báru velmi uctivě pozdravila a pobídla ji, ať vstoupí. „Mademoiselle Blanko, přišla dmoazel Bára,“ oznámila. To je zajímavé, pomyslela si Bára, že se madmoazel píše mademoiselle, to vím, i že to znamená slečna, protože to používají Francouzi pořád, ale jak se píše dmoazel? Zní to hodně podobně jako to mademoiselle, že by se to psalo... demoiselle? Bára vstoupila do místnosti. Blanka právě odkládala vyšívání a šla ji přivítat. Vzala ji za obě ruce a políbila ji na tvář. Báru takovéhle důvěrné uvítání uvedlo poněkud do rozpaků, ale to už ji Blanka táhla do své komnaty. „Máš pro mne vzkaz od Karla?“ vyzvídala dychtivě, jen co zapadly dveře. „Mám,“ usmála se Bára. „Večer utíkáme.“ Blanka si musela sednout. „Cože?“ zalapala po dechu. „Už dnes večer?“ „Změnila jsi názor?“ trochu se zamračila Bára, když viděla, jak se Blanka polekala. Karel tady shání koně, ona se málem přerazí na schodech kvůli tomu lanu, a Blance se nakonec nebude chtít?! „Ne, ne, to ne!“ ohradila se honem Blanka. „Jen jsem nečekala, že to bude tak rychle.“ Bára pokrčila rameny. „Karel se asi někde doslechl, že muže nedělají slova, ale činy,“ poznamenala. To byla maminčina oblíbená průpovídka, kterou používala, když tatínek něco nasliboval a dlouho se nic nedělo, třeba když slíbil, že opraví ten kapající kohoutek nebo že spolu půjdou na večeři, ale s tou večeří byla Bára vždycky ráda, když tatínek zapomínal, protože když nezapomněl, tak byla večer sama doma a musela se i sama uložit, protože rodiče se vraceli hodně pozdě, a kdyby ještě svítila, 99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225298
tak by se zlobili, ale maminka byla raději, když tatínek nezapomínal, takže když zapomínal, popichovala ho tou průpovídkou a tatínek se zlobil a poukazoval na objektivní okolnosti, jako třeba hodně práce, ale maminka obvykle pravila, že hlavní objektivní okolností je to, že v televizi je přenos nějakého stráááášně důležitého hokejového zápasu a že ona se na to taky může vykašlat. Báře vždycky vrtalo hlavou, jak se může maminka vykašlat na večeři, která není, vykašlat se přece dá jen na něco, co je, ale raději se nikdy neptala. „Karel vypadá v sedle tak mužně,“ zasnila se Blanka při vzpomínce na krátké dopolední setkání na nádvoří a Bára v duchu protočila panenky. Raději rychle vyřídila Karlův vzkaz. „To je tak vzrušující!“ Blance úplně hořely tváře. „Ukaž, kde je ten provaz?“ Bára si vyhrnula sukni. „Jak důmyslné!“ užasla Blanka, ale v úžasu příliš dlouho nesetrvala a jala se z Báry to lano odmotávat. Pak společně vymyslely, že nejlepší asi bude provaz přivázat za nohu bytelné postele s baldachýnem, protože ta je tak těžká, že s ní nepohne ani váha dvou lidí. Blanka provaz schovala pod slamník. Bára se vyklonila z okna. Hluboko dole tekla široká řeka a na druhém břehu bylo – no, asi město, i když Bára by to pokládala spíš za vesnici. Velkou vesnici. „Je to hrozně vysoko,“ obrátila se na Blanku. „Nebudeš se bát?“ „S Karlem se nebudu bát ničeho,“ ujistila ji Blanka. „Viděla jsem ho, jak se bije, má sílu jako lev.“ Bára si vzpomněla na modřiny, které jí naskočily na paži po Karlově sevření, a nezbylo jí než souhlasit. Potom Blanka otevřela malou, ale krásně vyřezávanou truhličku a vyňala z ní cosi v sametovém pytlíčku zavázaném na šňůrku.
100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225298