výživa matky, a tím i plodu). Roli pravděpodobně sehrává také otázka (ne)přijetí a odmítání dítěte matkou již v době těhotenství a opakované usilování o ukončení těhotenství. ■■ Z postnatálních faktorů může hrát roli mimo jiné nedostatečná podpora a nepřijetí dítěte, deprivace, zanedbávání a týrání. Významnou roli hraje také otázka socioekonomického postavení a působení reálných vzorů v okolí. Nezapomínejme na význam a vliv zrcadlových neuronů (viz jinde). Agresivní vzory z okolí se díky nim zrcadlí v mozku a mohou se stát „přirozeným“ projevem v budoucnu.
V některých případech může být agrese podmíněna přímo na úrovni mozkových neuronálních spojů, konkrétně nerovnováhou mezi prefrontální kůrou (odpovědnou mimo jiné za kultivaci chování i agrese) a strukturami limbického systému (zejména amygdalou). Důvody mohou být opět pestré včetně poškození při úrazu, působení psychoaktivních látek apod. V takových případech je agrese doslova „zaryta v mozku“. Zejména opakovaná a nekorigovaná agrese a opakované násilné jednání tento neurobiologický podklad může mít. Z biologického hlediska se na genezi agrese podílejí také geny, (ne)rovnováha mozkových mediátorů (zejména serotoninu, dopaminu, noradrenalinu) a okruhů. Významný je i vliv hormonů, na prvním místě mužského pohlavního hormonu – testosteronu. Roli hrají i širší faktory životního a sociálního prostředí; zmiňme mechanismy učení, vliv primární rodiny a vzorů, vliv dalších sociálních skupin a jejich rolí i norem. Propojují se tedy faktory vnější a vnitřní, vrozeně přítomné i získané. Protože se psycholog, lékař, pedagog a kdokoli jiný v pomáhající profesi s agresivitou někdy nepochybně setká, podívejme se alespoň velmi stručně na možnosti řešení a terapie agrese. Záleží samozřejmě na konkrétní formě a podobě, intenzitě a míře agrese, jejích dopadů, na reálném ohrožení i akutnosti či chronicitě. Pokud je agrese součástí nějaké duševní poruchy, zaměřujeme se primárně na léčbu této poruchy (např. v případě deliria) nebo na tlumení agresivních projevů (např. v případě mentální retardace). Obecně rozeznáváme postupy nefarmakologické (ty aplikujeme vždy) a farmakologické (ty aplikují v případě potřeby zdravotníci). Můžeme říci, že prvořadým cílem zvládnutí agrese je eliminace škod, ublížení a poškození, v některých případech i za cenu fyzické pacifikace agresora a omezení jeho volnosti nebo ústupu do bezpečí. Je lepší „nehrát si na hrdinu“ a nikdy nepodcenit možné riziko – i osoba, která působí dojmem malé fyzické síly, může mnohdy překvapit silou agresivního útoku. Tváří v tvář výrazné agresi fyzické je bezpečná početní převaha 5 : 1 (tedy pět dospělých lidí na jednoho agresivního)! Je nezbytné stále sledovat agresivního jedince a zajistit si ústupovou cestu (tedy neotáčet se zády, nenechat dotyčného bez dozoru, nenechat se doslova „zatlačit do kouta“). Vhodné je stále udržovat vzdálenost, která zabrání přímému kontaktu (například ráně pěstí). Je nutné zajistit nebo odstranit ——— 98 —————————————————
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225296