Čarodějka (Ukázka, strana 99)

Martin Čáp „Nejsou, a jestli nepopojedeš půl metru autem, zkysnou nám tu na celý víkend,“ oznamoval. To byla strašná představa. „Určitě parkuji špatně?“ ujišťovala jsem se. „Jo,“ přitakal Stáňa. Už se také těšil, až odjedou. „Jdi to radši ještě zkontrolovat, Stáňoušku,“ zaškemrala jsem.

Smířil se s tím, že mi udělá radost a zbytečně půjde ven, aby mi mohl oznámit, že budu muset vstát a couvnout.

Soustředila jsem se a moje vůle zvítězila nad hmotou. Otevřeným oknem bylo slyšet udiveného Stáňova otce: „To jsem blázen. Ten váš auťák stál přece o půl metru vepředu…“ „Chceš říct, že přiběhli brabenci a poponesli ho?“ otázal se ironicky Stáňa. „Nebuď drzej,“ ohradil se tatínek a ztišil spiklenecky hlas. „A nemohla něco tento ta tvoje?“ „Co tento? Jako že ho začarovala?“ „Když má tu čarovnou rodinu…“ nedalo otci. „Táto, v čem to žiješ,“ posteskl si Stáňa.

Než konečně odjeli, varoval ho otec, ať ani nestrká nos do jeho dílny.

98 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225291

Čarodějka Měli jsme pro sebe celý dům, zahradu a domácí zvířectvo. Ve Stáňovi se náhle probudil hospodář. Rozhodl se prořezat stromky a provést několik drobných oprav. Takhle jsem si společný víkend nepředstavovala, ale chápala jsem ho. „Nechceš pomoc?“ nabídla jsem se.

Už mě nevnímal. Kroužil kolem tátovy dílny v domečku na zahradě jak mlsný pes kolem uzenářství. „Nic mi do toho není, ale není to ta dílna, kam nesmíš strčit ani nos?“ připomněla jsem mu. „Máš pravdu, že ti do toho nic není. Jdi si poklábosit s holkama,“ odbyl mě Stáňa urážlivě a pohodil hlavou ke kurníku. Jedna moje kamarádka tvrdí, že „muži jsou slepé rameno vývoje lidstva“. V podobných chvílích s ní souhlasím.

Ani u holek jsem se nezdržela. Z kura orla neuděláte. Ani sokola, ba ani čápa, takže s ním není žádná zábava. Šla jsem do obýváku a dívala se na detektivku, do níž neustále vrčela ruční cirkulárka, sekačka na trávu, eventuálně vrtačka. Jo, když si chlap najde hračku, nemá se vyrušovat.

99 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225291

Martin Čáp Setmělo se a má drahá polovička stále nepřicházela. Tolik pracovního úsilí jsem u něj nikdy nezažila. Vykoukla jsem ven. Velký reflektor osvětloval zahradu a on ji pročesával po centimetru. S chutí jsem za ním vyrazila ven. „Co se děje, drahý?“ zeptala jsem se starostlivě. „Zamkl jsem dílnu a ztratil jsem někde klíček…“ odpověděl nervózně. „Takový malý, aluminiový?“ „Jo, byl hliníkovy. Jestli ho nenajdu, tak mě táta zabije, protože jsem mu v dílně přeházel vercajk,“ zlobil se na mě, i když jsem za nic nemohla. „Můj silný, velký Stanislav má strach ze svého otce,“ halasila jsem pobaveně na zahradě.

Pak jsem si uvědomila, že být doma v podobné situaci, měla bych ho také. „Chceš pomoct?“ „Jo. Nech mě prosím na pokoji!“ odbyl mě protivně.

Z výrazů, jimiž doprovázel své hledání, mohu použít snad jen krucinálfagot!, ostatní jsou nepublikovatelné. Stáňa pomalu dostával amok.

Oči mu zvláštně hořely, neviděl a neslyšel. Nakonec popadl velkou sekyru, s jejíž pomocí se chtěl dostat do dílny.

100 Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225291