Reb Mordke byl žákem slavného mudrce Jonatana Eybeschütze a ten zase dědicem nejstaršího učení. Nejprve mi jeho teorie připadaly pochybné. Měl jsem pocit, že setrvává ve věčném nadšení, které způsobovalo, že dýchal slabě, jako by se bál vdechnout pozemský vzduch; teprve přefiltrovaný přes dýmku dával jeho žití alespoň nějakou oporu. Mysl mudrce je však nevyzpytatelná. Na naší cestě jsem se na něj úplně spolehl; vždycky věděl, kdy se vydat na cestu a kterým směrem jít, aby se nás ujali dobří lidé nebo aby nás nakrmili jiní poutníci. Jeho nápady vypadaly na první pohled nesmyslně, ale když jsme se jimi řídili, byli jsme na tom dobře. Po nocích jsme společně studovali, přes den jsem pracoval. Nejednou mě svítání zastihlo nad knihami, oči mi začínaly hnisat od nepřetržitého čtení. Knihy, které mi dával ke čtení Mordechaj, byly tak neuvěřitelné, že má do té doby praktická mysl podolského mládence kopala jako kůň, který byl dosud zapřažený a najednou ho chtějí změnit v plnokrevníka. „Synu můj, proč odmítáš něco, co jsi ještě nezkusil?“ zeptal se Mordechaj, když už jsem byl přesvědčený, že se vrátím do Busku, abych se postaral o vlastní rodinu. Tak jsem si tedy řekl, a domníval jsem se, že velmi rozumně: má pravdu. Tady můžu jenom získat, nikoli ztratit. Trpělivě počkám, až v tom najdu něco dobrého pro sebe. Podřídil jsem se mu tedy, pronajal si malý pokojíček za dřevěnou příčkou a žil skromně. Rána jsem trávil prací v kanceláři, večer a po nocích jsem studoval. Naučil mě metody permutace a kombinace písmen a také mystiku čísel a jiných „cest Sefer jecira“. Nařídil mi ubírat se každou z těch cest dva týdny, dokud se mi do srdce nevyryje její obrys. Takto mě vedl po čtyři měsíce a pak mi náhle nařídil všechno „smazat“. Ten večer mi nacpal dýmku bylinami a řekl velmi starou modlitbu, o níž už není známo, kdo ji napsal. Ta modlitba se brzy stala mým vlastním hlasem. Zněla takto: Má duše se nenechá zavřít do vězení, do klece ze železa nebo do klece ze vzduchu.
759
II. KNIHA PÍSKU Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225253