„Čí je to dům?“ zeptal se Taniel kočího. Muž se poškrábal na bradě. „Generála Westevena.“ Z domu vyšel oddíl vojáků a zamířil přímo k nim. Tanielovi se stáhl žaludek. Měli až příliš dobře známé šedobílé uniformy a vysoké klobouky s chocholy králových hielmanů. Hielmanové měli být vyhlazení. A přesto tady hlídali sídlo bývalé hlavy královy gardy. Generálu Westevenovi bylo skoro osmdesát, podle všech měřítek byl kmet, a přesto prý byl stále velmi bystrý. Ze všech adranských velitelů se Tamásovi vyrovnal pověstí pouze on. „Generál je ve městě?“ zeptal se Taniel. Tamás to s ním bude muset vyřídit. Takovéhle volné konce nebylo možné tolerovat. „Zaslechl jsem, že se prý vrátil,“ podotkl kočí. „Měl být na dovolené v Novi. Přerušil ji a zrovna včera se vrátil.“ Taniel se ohlédl na Ka-poel. „Víš jistě, že je tady?“ Kývla. „Do Jámy.“ Hielmanové se zastavili pět kroků od Taniela. Jejich kapitán byl postarší muž s kyselým výrazem. Byl o půl dlaně vyšší než Taniel, a když mu oči padly na soudek s prachem, který měl Taniel připnutý na kabátci, opovržlivě se ušklíbl. „Máte v domě jednu ženu,“ začal Taniel a hladil přitom pistoli. „Privilegovanou. Jsem tady, abych ji zatkl jménem polního maršála Tamáse.“ „My tady neuznáváme kompetence zrádců, chlapče.“ „Takže přiznáváte, že ji chráníte?“ „Je generálovým hostem,“ oznámil mu kapitán. Host. Hielmanové pod velením generála Westevena, a te@ mají ještě privilegovanou? To bylo nebezpečné území. V oknech nahoře a na střeše viděl hlavně. Hielmanský kapitán měl meč a pistoli, dva z jeho mužů nesli dlouhé, štíhlé ručnice s náboji velkými jako pěst, upevněnými vespod – vzduchové 99
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225245