zakládal, bylo to daleko spíš překládání, v jeho představě jakýsi druh křesťanské služby autorovi i čtenáři. Také jako vydavatel se choval zvláštně, neobchodně, beze stop krameriovské osvěty. Se svými knihami vůbec nechodil na trh a neurčoval, nakolik si svých těžce odpracovaných výtvorů cení, ale většinou je dával zdarma – v naději, že zákazník případným dobrovolným zaplacením dá najevo, jak si cení proměny, která se s ním při četbě udála. Choval se jako misionář, který mezi divochy v džungli s biblemi také neobchoduje a smysl práce pozná, až když se její výsledek ujme. Bylo zvláštní vnímat Floriana jako misionáře: v zemi, kde měla kostel každá jenom trochu lepší vesnice a kde jít na pole nebo do lesa znamenalo minout boží muka. Florian však nebojoval s neexistencí víry, za svého protivníka považoval lhostejnost. Rozčiloval ho dvojsmyslný jazyk liberální společnosti. Řekne-li se v ní, že „každý má svou pravdu“, vypadá to na pohled jako výraz respektu ke svobodě jednotlivce. Jenže výsledek se po nějaké době zvrhne do podoby, ve které si všechny ty malé a dílčí svobody začnou být mezi sebou lhostejné. Původní idealistické: „Raduji Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225172