Průtrţ mračen jsme přečkali v baru při čokoládový zmrzlině. Zpáteční autobus nám ujel před nosem, uvaţovali jsme, ţe kus sejdem a další autobus stopnem, ale dobře ţe jsme nešli, nezastavil by nám jako jiným pěším. Při příchodu k autům jsem ze srandy ţdímal suchý triko, aby Čuňas měl radost, ţe jsme zmokli. Na parkovišti cvakaly podkovy koní, který tady pronajímali osmahlý Italové turistům. Přejeli jsme někam do zátoky Golfo di Millazo, abysme to zítra měli blízko do Messiny. Jestli jsme zakotvili přímo do Millaza, odkud se dá zajet lodí na Liparský ostrovy, nebo Sparadafora či Divieta jsem si nezaznamenal. Pobřeţí je tady stejně jednolitý osídlení, tak je to jedno. Večeři stihla Romana uvařit, neţ začlo pršet. Déšť byl vydatnej, dokola třískaly blesky. Na obzoru, kde se nacházej Liparský ostrovy byl vidět stoupající dým. Jestli to bylo ze sopky Stromboli nebo z bliţšího kráteru na ostrově Vulcano, to se nedalo posoudit. Rozloučení se Sicílií bylo stylový s Čuňasovým červeným šampusem. Opětný dohady rodiny Homolků z Meďoura, liboval jsem si, ţe jedu bez ţenský, samozřejmě kecám. Slyšel jsem Romanu, jak říká: „Já neřečuju, jsem hodná!“ Tak jsem jí řekl: „Tak já tě Frantovi přeberu.“ Odpověděla: „Já se nenechám!“ Ještě předtím se v Avii stavěla Čuňasovi na zadní: „Proč mi kladeš takový otázky?“ Holka má odvahu.
Hrdinka od Čuňasovy plotny 97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225134