ustoupili, ale hned zase byli zpátky – když vedle nosítek přímo na tom sněhu klesla na kolena a položila dlaně na obličej jednoho dítěte a pak druhého. Pán v obleku se stetoskopem k ní přistoupil a taky si klekl. Další muž – zřejmě velitel hasičů nebo jeho zástupce – dal ostatním nějaký pokyn, pak pomohl Mary Riceové na nohy a položil jí ruku kolem ramen. Pán v obleku stál z druhé strany, ale Mary se nedotýkal. Člověk, který ji přivezl, se teď přišel podívat, co se vlastně stalo. Byl to takový vyjukaný mladík, sběrač nebo umývač nádobí. Neměl právo přihlížet jejímu žalu a byl si toho vědom. Držel se stranou a díval se na nosítka, která chlapi zrovna zezadu nakládali do sanitky. „Ne!“ vykřikla Mary Riceová a přiskočila k zadním dveřím, kudy nosítka zasouvali. V tu chvíli jsem k ní přistoupil já – nikdo se k ničemu neměl – a vzal jsem ji za paži. „Mary, Mary Riceová,“ řekl jsem tiše. Ohnala se po mně a zaječela: „Já vás neznám, co po mně chcete?“ Dala ruku trochu dozadu a jednu pořádnou mi vrazila. Pak si nastoupila k záchranářům. Sanitka klouzala ulicí. Ozvala se houkačka a lidé dělali sanitce místo. Tu noc jsem spal mizerně. Dotty ze spaní sténala a pořád se převracela. Bylo mi jasné, že je ode mě někde hodně daleko. Ráno jsem se jí na sen nezeptal, a ani ona mi sama od sebe nic nevykládala, ale když jsem jí nesl džus a kafe, tak měla na klíně zápisník a propisku. Zavřela propisku do notýsku a podívala se na mě. „Co se děje vedle?“ chtěla vědět. „Nic. Je tam tma. Sníh je všude rozježděný, okno do dětského pokoje rozbité. To je všechno. Nic víc. Kromě toho nic požáru nenasvědčuje. Ani bys neřekla, že to děti nepřežily.“ „Chudák ženská,“ řekla Dotty. „Nešťastná. Snad jí Bůh pomůže. Nám ostatně taky.“ Během dopoledne kolem občas pomalu projelo auto a lidi civěli na její dům. Anebo k němu přišli, civěli na rozbité okno a zdupaný sníh před domem a zase odešli. Někdy před polednem jsem se díval
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225034
z okna a před domem zrovna zastavil nějaký stejšn. Mary Riceová a její bývalý manžel, otec dětí, vystoupili a šli k domu. Šli hodně pomalu. Na schodech ji přidržoval za paži. Od předchozí noci byly dveře na verandu otevřené. Napřed vešla Mary, pak on. Večer jsme to zase všechno viděli v místních zprávách. „Já se na to nedokážu dívat,“ prohlásila Dotty, ale stejně se dívala – zrovna tak jako já. Ukazovali dům Mary Riceové a chlápka na střeše, jak rozbitým oknem stříká dovnitř hadicí. Pak jsme viděli vynášení dětí a ještě jednou i Mary, jak si kleká. Potom nakládali nosítka do sanitky a Mary Riceová se do někoho pouští a křičí: „Co po mně chcete?“ Druhý den v poledne stejšn přijel zase. Zastavil a řidič ještě ani nestačil vypnout motor, když Mary Riceová sešla ze schodů. Muž vystoupil, pozdravil ji a otevřel jí dveře auta. Pak odjeli na pohřeb. Po pohřbu u ní zůstal čtyři dny a následujícího rána – jako vždycky jsem se vzbudil hodně brzy – byl stejšn pryč. Bylo mi jasné, že odjel v noci. Téhož rána mi Dotty vylíčila svůj sen. Byla v nějakém venkovském domě a objevil se tam bílý kůň a hleděl na ni oknem. Pak se vzbudila. „Chci nějak vyjádřit náš zármutek,“ prohlásila. „Třeba ji pozvat na večeři.“ Jenže dny plynuly a my, Dotty a já, jsme s tím pozváním Mary Riceové neudělali vůbec nic. Mary zase chodila do práce, i když teď pracovala přes den a v kanceláři. Vídal jsem ji odjíždět ráno a vracet se něco po páté. Kolem desáté se tam zhasínalo. Závěsy v dětském pokoji zůstávaly pořád zatažené a já si představoval – i když vědět jsem to samozřejmě nemohl –, že i dveře byly zavřené. Jednou v sobotu koncem března jsem vyšel sundat zimní okenice. Něco jsem zaslechl a otočil se za tím zvukem: Mary Riceová ryla na zahradě za domem, rýčem převracela hlínu. Měla na sobě kalhoty, svetr a klobouk proti slunci. „Zdravím,“ řekl jsem. „Ahoj,“ odvětila. „Asi to trochu uspěchávám. Ale mám spoustu času, víte, a na pytlíku říkají, že právě teď je vhodná doba.“ Vytáhla
97
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225034
z kapsy sáček semínek. „Děti vloni tady po okolí prodávaly semínka a já teď při úklidu šuplíků našla pár pytlíků.“ Pomlčel jsem o semínkách, která jsem měl v zásuvce v kuchyni. „Už delší dobu si s manželkou říkáme, že vás pozveme na večeři,“ řekl jsem. „Nechcete někdy večer zajít? Třeba hned dneska – pokud teda něco nemáte?“ „Asi by to šlo. Tak jo. Ale ani nevím, jak se jmenujete. A vaše paní.“ Řekl jsem jí to a dodal: „Bude to v šest tak akorát?“ „Kdy? Aha. V šest se mi to hodí.“ Položila ruku na rýč a zatlačila. „Tak já ty semínka zasadím. A přijdu teda v šest. Díky za pozvání.“ Zašel jsem dovnitř, abych Dotty řekl o té večeři. Sundal jsem talíře a nachystal příbory. Když jsem se zase podíval ven, Mary Riceová už na své zahradě nebyla.
98
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225034