ustoupili, ale hned zase byli zpátky – když vedle nosítek přímo na tom sněhu klesla na kolena a položila dlaně na obličej jednoho dítěte a pak druhého. Pán v obleku se stetoskopem k ní přistoupil a taky si klekl. Další muž – zřejmě velitel hasičů nebo jeho zástupce – dal ostatním nějaký pokyn, pak pomohl Mary Riceové na nohy a položil jí ruku kolem ramen. Pán v obleku stál z druhé strany, ale Mary se nedotýkal. Člověk, který ji přivezl, se teď přišel podívat, co se vlastně stalo. Byl to takový vyjukaný mladík, sběrač nebo umývač nádobí. Neměl právo přihlížet jejímu žalu a byl si toho vědom. Držel se stranou a díval se na nosítka, která chlapi zrovna zezadu nakládali do sanitky. „Ne!“ vykřikla Mary Riceová a přiskočila k zadním dveřím, kudy nosítka zasouvali. V tu chvíli jsem k ní přistoupil já – nikdo se k ničemu neměl – a vzal jsem ji za paži. „Mary, Mary Riceová,“ řekl jsem tiše. Ohnala se po mně a zaječela: „Já vás neznám, co po mně chcete?“ Dala ruku trochu dozadu a jednu pořádnou mi vrazila. Pak si nastoupila k záchranářům. Sanitka klouzala ulicí. Ozvala se houkačka a lidé dělali sanitce místo. Tu noc jsem spal mizerně. Dotty ze spaní sténala a pořád se převracela. Bylo mi jasné, že je ode mě někde hodně daleko. Ráno jsem se jí na sen nezeptal, a ani ona mi sama od sebe nic nevykládala, ale když jsem jí nesl džus a kafe, tak měla na klíně zápisník a propisku. Zavřela propisku do notýsku a podívala se na mě. „Co se děje vedle?“ chtěla vědět. „Nic. Je tam tma. Sníh je všude rozježděný, okno do dětského pokoje rozbité. To je všechno. Nic víc. Kromě toho nic požáru nenasvědčuje. Ani bys neřekla, že to děti nepřežily.“ „Chudák ženská,“ řekla Dotty. „Nešťastná. Snad jí Bůh pomůže. Nám ostatně taky.“ Během dopoledne kolem občas pomalu projelo auto a lidi civěli na její dům. Anebo k němu přišli, civěli na rozbité okno a zdupaný sníh před domem a zase odešli. Někdy před polednem jsem se díval
96
Ukázka elektronické knihy, UID: KOS225034